Děti trápí úzkosti. Starší generace se diví: Proč? Vždyť se mají dobře

Základní problém vidím v tom, že my (dnes 70 letí) jsme jako děti nebyli ovlivňováni médii, tj. televizí, telefony, virtuálními hrami, atd. Byli jsme dětmi, které si hrály společně a vždy VENKU skoro za jakéhokoliv počasí a hlavně celé odpoledne (ve všední dny) nebo celý den o nedělích... Žili jsme a hráli jsme si v dětském světě. Neútočily na nás ze všech stran informace, doprovázené hroznými obrazy televize nebo jiných médií. Žily jsme ve světě svých vrstevníků, ne ve světě dospělých, a proto jsme se netrápili starostmi dospělých - tak jak je tomu v současném světě. Děti jsou příliš brzy "zatahovány" do krutého světa dospělých, a proto trpí depresemi a smutkem, protože nejsou schopny pochopit současný krutý svět. Dětem chybí dětství bez starostí, bez nátlaku pedagogů a třeba i dnešních rodičů na zvládání učiva ve škole. Dnešní doba doslova ukradla dětem šťastné a bezstarostné dětství při společných dětských hrách venku v přírodě!

Vina na strane rady rodicu, detem se nevenuji, jsou radi, kdy si prave pusti ten pc nebo mobil. Proc s nimi nepodnikaji vychazky, vylety, nevzdelavaji je. Vidim to na sidlisti. Pred hospodou nevo uvnitr plno deti az do noci, krasne hridte v nedakelem lese zeje prazdnoutou, znam deti co nikdy nebyly v zoo nebo botanicke zahrade. Maminky sedi v pizerii do obeda, pak koup pizzu domu. Jak krasne mladi jsem mela ja bez telefonu i pc, nebylli jsme otyli, byli jsme zdravi.

Dobrý den, žádný covid, myslím spíše a jako pedagog to i vidím, může za to rodina. Myslíte si, že když je doma veselo, tak děti jsou smutní???? Já nikoliv. Jindra

Povídáte si s dětmi školního věku? Víte, o čem přemýšlejí a co je trápí? Čemu a komu mají věřit? Jaké hodnoty mají vyznávat? Často je zklamou vlastní rodiče, o společenské situaci nemluvě. Do jejich sociálních vazeb zasahuje již třetím rokem covid. Na co se mohou těšit? Prosím o trochu empatie. Dcera pracuje jako psychoterapeutka a nestíhá. Ty děti nejsou rozmazlené, ale poraněné na duši.

Každý se k dospělosti dopracoval jinak. Bála jsem se jen o rodiče, právě v důsledku strašení válkou, to ano. Rodiče jsem neslyšela, aby se hádali, když jsem přinesla špatnou známku, tak jen řekli, "pro nás se neučíš, učíš se pro sebe", nikdy jsme nebyly bity, ale zase kvůli práci pro existenci rodiny, jsme si neužívali různých her. Proto jsem asi do žádného kolektivu nezapadla. Když jsem si přečetla článek Granda Nekonata - Důvěřuj!, tak si jen říkám, komu, nebo čemu, mohou důvěřovat dnešní děti. Z mého starého pohledu mají hodně smutný život.

I my jsme v dětství měli strach a obavy,stále se strašilo válkou,rodiče se hádali,dostávali jsme za každou špatnou známku nebo poznámku ihned tvrdé výprasky.Musela jsem chodit do houslí,kde na mě učitel řval,bývala jsem hrůzou z něho úplně mimo. Jenže jsme mohli být sami venku,s vrstevníky,hrát hry,vyřádit se se švihadlem,s míčem,skákali panáky a home,blbli v družině,tak nějak se to zlé s tím dobrým vyrovnávalo. I tak jsem celé dětství trpěla nočními děsy,brácha se zase dlouho počůrával.Ale tehdy se to příliš neřešilo,obvykle stačilo strašit polepšovnou - a zase se šlo dál.Dnes,myslím si,se se vším až moc nadělá....Kdo v našem dětství a mládí znal nějakého psychologa,natož psychiatra!

Lépe než Jana Zahradníková bych to nenapsala. Díky.

To, že děti mají zkosti nesouvisí s tím, že se mají dobře, Vzpomínám si, že jsem jako dítě...školní věk...úzkostmi trpěla taky. Zda mám to či ono správně, včas a v pořádku. Mým prvním učitelem byl můj dědeček, velmi přísný muž, který mi nic neodpustil. Dodnes tu úzkost při představě cítím, ale abych nefungovala? Nebo se hroutila...naopak myslím, že ty zkušenosti mi dost napomohly...nejen, že jsem se naučila spoléhat hlavně sama na sebe, ale dalo mi to sílu dokázat se prosadit...v tom dobrém slova smyslu. Dnešním dětem se moc umetají cestičky a ruku na srdce...dělají to rodiče a prarodiče, kteří chtějí potomky od všeho zlého uchránit a spíše jim více tímto škodí než pomáhají...

Nás děti, rodiče před problémy uvnitř rodiny , ani okolního světa nechránili a dobře si pamatuji, jak to měla maminka těžké, když musela hospodařit sama se čtyřmi malými dětmi, když byl tatínek na těžké operaci a následném doléčení a jak jsem si o pět let později, v době kubánské krize přála, aby tatínkovi bylo 60 let, aby v případě mobilizace nemusel narukovat, tolik jsem se bála. A co chudáci dnešní děti, mnohdy v neúplných rodinách a různá strašení se na ně valí ze všech stran.

Dnesni deti jsou odtrzene od realniho zivota, vsichni je chteji chranit proti vsemu a potom se divi ze jsou labilni, kazdy chce pro dite jen to nejlepsi ale ne vzdy je to ke prospechu prave ditete.