V čele tohoto boje věcí o svržení lidmi nasazených otrockých okovů stojí zapalovače a propisovačky. Kamarád Rampas říkával: „Někde na světě jsou mnohahektarové haly, kde na regálech leží milióny zapalovačů a propisek, který zmizely a nikdy nikdo už je nespatřil.“ Souhlasím, svobodně si tam polehávají a vyprávějí si o lidském nevděku. Ostatně už Jiří Wolker v básni „Věci“ v roce 1921 napsal: „Miluji věci, mlčenlivé soudruhy, protože všichni nakládají s nimi, jako by nežily, a ony zatím žijí a dívají se na nás jak věrní psi pohledy soustředěnými a trpí, že žádný člověk k nim nepromluví.“
Myslím, že zapalovače a propisky jsou pro ostatní věci zářnými vzory. Jim se totiž únik z lidského zajetí většinou povede, kdežto jiným předmětům se to až tak nedaří. Například můj mobil, to je chronický útěkář. Zkouší to na mě furt, dennodenně se mi schovává, vyhledává nejbizarnější skrýše a v nich se schoulí v naději, že už ho nikdy nenajdu a on bude svoboden. Jenže, chachá, já mám za ušima. Vždycky zabouchám na souseda na patře, ať mi zavolá, a uprchlíka vystopuju. Malér by ovšem nastal, kdyby se ti hazlíci – tedy můj a sousedův telefon – domluvili na souběžném útěku. Ani nechci pomyslet na velikánskej průser, kdyby se takto domluvily mobily v celém našem domě, nedejbože v celé ulici.
Taky dost záleží na psychické dispozici té které věci. Třeba na jejím temperamentu. Například klíče od bytu mojí vnučky Verunky jsou daleko energičtější než klíče vnuka Honzíka. Zatímco ona musí trávit dlouhé chvíle jejich hledáním, on s nimi nemá nejmenší problém. Dokonce už jsem slyšel i o demonstrační sebevraždě klíčů – kámoška Zdena mi o tom vyprávěla: „Jdu z mejdanu, zastavím se na chodníku, lovím v kabelce cigára, a ti magoři (rozuměj klíče) toho využili a vyskočili přímo do kanálu.“ Velmi záludně se k svému lidskému páníčkovi chovalo i auto mého ghanského spolužáka a kamaráda Sonnyho. Dodnes pamatuju na jeho zoufalé výkřiky: „Já beton včera zaparkovat tu! A auto teď být v prdel!“ Jeho zlomyslnej otřískanej Volkswagen se totiž často v noci schválně přeparkoval jinam, aby ho naštval. Alespoň Sonny to tak viděl.
Již římské právo v Justiniánově kodexu definuje, co jsou to věci se moventes neboli movité. Označuje tak to, s čím se dá hýbat, co je přemístitelné bez porušení podstaty. Moderní právo to přejalo, ale já si myslím, že nastal čas na doplněk. Do právní praxe by měla být zavedena ještě kategorie věcí quid procursu, tedy takových, které jsou na útěku. Prostě předmětů, které permanentně chtějí od člověka zdrhnout, schovat se mu, dezertovat ze služby. Vedle již uvedených jsou to třeba brejle, ovladače, deštníky, peněženky a náprsní tašky, hodinky, kapesní nože, štipky na nehty, někdy dokonce i zubní protézy, atd., každý z nás by tenhle seznam určitě mohl doplnit.
Jak to řešit? Jak ukecat všechny ty předměty, aby disciplinovaně čekaly na místě, kde je chceme najít? Jak docílit toho, že na nás přestanou zkoušet tu pitomou hru na schovávanou. Upřímně řečeno, nevím. Právní či represivní cestou by to asi nešlo, i kdyby nakonec byla do občanského zákoníku zavedena kategorie movitostí na útěku, těžko by asi bylo možné podat třeba žalobu na můj mobil, že se mi furt zákeřně schovává. Anebo nechat vyhlásit celostátní policejní pátrání po uprchlé propisovačce. Maminka mně a bráchovi říkávala, že kdybychom nebyli bordeláři, ušetříme si spoustu času s hledáním věcí. No jo, ale to je řešení nemožné, pořádníčkem jsem se prostě nenarodil. Již zmíněný básník Wolker doporučuje vytvořit si s věcmi hluboký vztah, něco jako vzájemnou lásku. Podle něj ony „Ostýchají se první dát do řeči, mlčí, čekají, mlčí, a přeci tolik by chtěly trochu si porozprávět!“ Že by? Až najdu televizní ovladač, zeptám se ho, jestli touží po mé lásce.
