Kam vedou naše cesty?

Paní Přibylová, vaše cesty po světě jsou úžasné a závidění hodné. Mojí zájmovou oblastí bylo Středomoří, severní Afrika a Přední východ.

Svoje dětství a mládí jsem prožila na jižní Moravě a v té době mě vůbec nenapadlo, že bych mohla žít někde jinde a už vůbec ne cestovat. Vše se však změnilo ve chvíli, když jsem poznala manžela, odstěhovala se za ním do Prahy a následujících třicet let jsme spolu cestovali po celém světě. Z každé cesty jsem se však vždy ráda vracela domů. Také já mám tu zkušenost, že člověk na svůj domov nejvíce vzpomíná, když je od něj hodně vzdálený.

Paní Porcalová, díky za obsáhlý koment. Báseň je moc pěkná. Já mám, krom jiných knih, vydané čtyři cestopisy a pátý je v tisku. Máte fůru zážitků a dokážete o nich i hezky psát. Mohla byste své cestovatelské zážitky případně sepsat jako takové perličky, vybočení z všednosti dnů a potěšit s nimi ostatní. Určitě by to bylo zajímavé. Díky!

Sdílím Vaše poetické životní ohlédnutí, tak, jako všichni íčkaři. Každý si ten svůj "film života" promítáme třeba i v dlouhých nocích, jak jsem psala ve své Malé noční, motiv cesty se mi kdysi dostal i do kostrbatých neumělých veršíků Chvála toulání: Život je toulání, cesta osudem, spěcháme někam a občas pobudem. Tu výhled krajinu slunečnou zračí, jinde zas výmoly, cesta přes bodláčí. Snad je i útěkem z pouště prázdné, kde suchá nicota s nudou vládne. Mořská dálava, co srdce rozezpívá, když v sobě smutek i dotek štěstí mívá. Sladká je ztracenost nad štíty hor a skal, jako bys´v nekonečnu omámen stál. Já chválím tu touhu cestu najít, hledat svou krajinu rajskou dál, tu symfonii citů, co v sobě tají i vítr v lesích, když divoce ji hrál. Až objeví se, stříbrem ozářená, tichá a smírná ta poslední z cest, já půjdu po ní žitím unavená a šeptnu jen - dotouláno jest. Po čtyřicítce po životní "sahaře" mi bylo dopřáno díky mému zaměstnání u dráhy asi patnáct let těch skutečných toulek vlakem po Evropě a dodnes z těch zážitků žiji. Čundrem s velkým batohem (v rámci úspor z něj k snídani Tatranka, k obědu malá paštička s knackebrotem, k večeři totéž s trojúhelníčkem sýra, vylepšila jsem to "pralinkou" tj. hlt rumu s kouskem čokolády, v petce voda, nejlíp z alpského zdroje). Tak jsme jezdili v partě, ve dvou nebo i sama, nocovali ponejvíc ve vlaku, někdy ale i třeba na záchodcích, na břehu mořském, až později v noclehárnách pro mladé. Byly to jen doteky, ale krásné, od Gibraltaru až po půlnoční slunce na Lofotech, divoký Atlantik, nádherné Alpy, třeba můj milovaný Stockholm, ranní i noční (nedobrovolná) Paříž, romantická Itálie v Cinque Terre, opojná vůně alpského sena při tajném nocování v seníku u švýcarského Engelbergu. Ještě dnes z toho žiji a čtu si své zápisky z odrbaných cestovních deníčků. Omlouvám se za ten záchvat vzpomínkové "psavky", kterou ve mně pan Zelenka svými úvahami vyvolal. Dnes bych už do ciziny nevyjela, ani ne snad kvůli covidu, ale vidět třeba Eifelovku obšancovanou vojáky s kvérama... Radši jen tady u nás, doma, vždyť je tu tolik krásných míst.

Blanko, velice výstižné!

Jendo, hezké. Líbí se mi např. : Žádný cíl neexistuje. Cesta je cílem a cíl je konec cesty a začátek cesty nové.

Hezké zamyšlení. Ať se vám na cestě literární i všech dalších dobře cestuje. :-)

ještě jednou, vám, dámy, děkuji.

Jendo, hezký článek o životních cestách. Prošla jsem jich hodně, některé bolavé, jindy radostné a doufám, že si jich ještě užiju v naší krásné zemičce. Přála bych si jen ty radostné.

Článek se mi moc líbil