Bylo mi necelých padesát sedm a já se rozhodla začít s golfem. Je to pohyb na vzduchu,když člověk už nemůže moc chodit, může se tam vozit.To se hodí na stáří. Jsou borci, kteří se naučí golf podle příruček a návodných videí. Tedy, prý takoví jsou. Já mám rozumu dost na to, abych tuhle variantu hned vyloučila. Důvod je prozaický. Několik golfistů a golfistek jsem se už potkala. Všichni si mezi sebou stěžovali na větší či menší potíže. Tu se zády, tu s lokty, tu se zápěstím anebo krční páteří. A tím výčet nekončí. A já jsem se rozhodla se takovým potížím chytře vyhnout a naučit se rovnou ten správný švih. Při správném švihu totiž "golf nebolí". A jak jsem tak viděla videa se slavnými golfisty, správný švih se dá naučit! Tak proč to nezkusit. Jak hluboce jsem se spletla, jsem pochopila daleko později.
Internetová doba mi pomohla rychle vyhledat trenéra pro seniory. Abyste věděli, seniorem je v golfu každý, kdo oslavil padesátku. Setkání s trenérem bylo dohodnuto a já na něj natěšeně běžela. Přišel podsaditý téměř padesátník. Dodatečně se ukázalo, že to "téměř" bylo osou, okolo které se točil jeho život.
Ostentativně mi ukázal kérku na pravém bicepsu a významně pohodil hlavou a blonďatou patkou. Vycenil zuby a začal se mě vyptávat, proč zrovna já, bych se ve svých sedmapadesáti, měla učit golf. Bylo mi hned jasné, že tenhle chlap si o mém nápadu nemyslí nic dobrého. Byl to ale trenér pro seniory a já golfového světa neznalý nováček a proto jsme si plácli.
Při tréninku hodně vyprávěl. Bohužel ne o golfu a o mém švihu. Vyprávěl o ženských, o svých úspěších a neúspěších, o tom, jak je to v..., že mu bude už padesát. Vyprávěl, pak si sednul, vyprávěl a pak si poposednul. A tak ubíhaly hodiny, aniž bych ve výcviku postoupila dál, než ke správnému držení hole. Když dovyprávěl o sobě, začal vyprávět o mně. Jak mám smůlu, že jsem na golf stará, jak mi golf už nikdy nemůže jít dobře a jak budu golf hrát "leda s dědkama". Nikdo jiný přeci o hru se mnou nemůže mít zájem!
V tento vrcholný moment naší vzájemné komunikace bych bývala nejraději sekla holí o zem a s pláčem odešla domů. Jen mé něžné já zabránilo nápadu seknout holí trenéra. Pořádně. Po zádech! A možná... ne a ne, mé něžné já si zakázalo na to myslet.
Golfový pánbůh zahlédl, co se tehdy stalo. Hned rozzuřeně přiletěl. Nechtěl přijít o novou ovečku. Nesnadno se shánějí. Odložil svoji golfovou hůl, sundal si golfovou rukavici a popadl mě za ramena. Zakřičel mi do ucha: "Vyměň trenéra! Okamžitě ho vyměň. K tomuhle (nejsem si jistá, co to padlo za slovo) už nikdy nelez!"
Golfového pánaboha je potřeba poslouchat. A tak už jsem se už od pana Kérky na sebe nic dalšího nedozvěděla. Dočista nic. Už jsme se totiž nikdy nepotkali.
A kdybychom se potkali? Říkám vám, já bych zrychlila. Pak popoběhla. A pak?
Uháněla bych pryč, jako o závod.