Ještě větší blbostí je třeba výrok týkající se pálení vlastní končetiny. Nedávno jsem slyšel, jak jeden chlápek říká druhému: „Hele, klidně dám ruku do ohně na to, že ten Čvančara je lepší fotbalista než ten Ošťádal.“ Vypadal dost odhodlaně, jakože je schopen to fakt udělat. Měl jsem sto chutí (no, vlastně jen jednu, ale pořádnou) upozornit ho, že to je nesmysl. Pokud je ten Čvančara lepší, není třeba potvrzovat to sebetrýzní. A pokud lepší není, obětování vlastní paže na tom nic nezmění. Pozoroval jsem toho rozvášněného hocha s pocitem, že tuhle mojí analýzu by potřeboval jako koza drbání…
… a hele, je tu další rčení, které mě znervózňuje. Vyrůstal jsem na vesnici, ale nikdy jsem nezaznamenal, že by nějaká koza vyžadovala podrbání. Spíš ne. Vím o kozách skoro všechno, například, že jsou mlsné, že dojí mléko plné antioxidantů, že obecní kozel neboli cap (někde též pukl) smrdí už dvěstě metrů od místa bydliště, na rozdíl od vykastrovaného jedince zvaného hňup.
Nebo vemte tu pitominu „míti na růžích ustláno“. To mohl vymyslet jen masochista, nebo snad nějakej magor, kterej chtěl sebepoškozováním dokazovat, že ten Čvančara je lepší než ten Ošťádal. Nebo možná fakír v rámci tréninku. Nesmyslnost takového nocležení definuje už samo přísloví, že není růže bez trní. Živě si vzpomínám, že vždycky, když jsem v mládí v zamilovaném roztoužení pro nějakou holku někde kradl růže, měl jsem v hlavě dominantní myšlenku: „Doprčic, ty mrchy píchají jako sviňa!“
Za obzvlášť matoucí považuju blábolení o tahání za kratší, resp. delší konec provazu. Přiznávám, že jsem vlastně nikdy nepochopil, který z těch dvou tahajících je na tom líp – zda ten u dlouhého, či ten u krátkého motouzu. Debatoval jsem o tom s Vladimírem, což je učitel fyziky, a dozvěděl jsem se, že řešení vlastně neexistuje. Podle něj je z mechanického, kinetického a energetického hlediska někdy výhodné kratší tažné lano, někdy zase delší. Nakreslil mi k tomu pár schémat, ze kterých jsem ale byl jelen (samozřejmě jsem se jelenem nestal, to je jen další z nedomyšlených úsloví).
Onehdy jsem s neteří Majdou probíral problematiku vychovávání její pubertální dcery Kláry: „Strejdo, nevím si s ní rady, všechno co jí řeknu je házením hrachu na zeď.“ V duchu úpím: proboha, proč se naivně pokouší narušit stěnu luštěninou, každej logicky uvažující člověk by přece použil dělovou kouli, nebo alespoň pořádnej šutrák. To úsloví o hrachu evidentně vymyslel nějakej poraženec. Ale co bych Majdalénce vyprávěl, ještě by to mohlo vypadat jako hraběcí rady, což zgruntu nesnáším. Beztak by mi nevěřila a ještě by někdo třeba mohl říct, že jen hážu perly sviním, což by ale byl naprostej omyl, protože Magda není žádná prasečí samice, nýbrž moc hodná holka!
Prostě a stručně – spoustě vžitých úsloví, rčení, příměrů nerozumím a se spoustou bytostně nesouhlasím! Posuďte sami: Když je někdo bílou vránou, znamená to snad, že jako albínskej mutant je lepší než normálně zbarvení ptáci? Když je někdo zamilovanej po uši, znamená to snad, že nad ušima už zamilovanej není? Znamená snad výrok „lže, jako když tiskne,“ že každej, kdo něco otiskne, paušálně lže? Když mi někdo řekne „to si piš,“ to bych jako měl hned vytáhnout sešit a průpisku? A co třeba takové „žabomyší války“, žáby se přece s myšmi neperou, jak jsem na internetu zjistil, hlodavce občas napadá jen africká obří žába Hrabatka drsná (Pyxicephalus adspersus). Je to prostě mezi kolegyněmi žábami černá ovce.
Podobných případů pomýlených formulačních útvarů zvaných úsloví bych, vážený a ctěný čtenáři, mohl ještě uvést jako máku. Je jich totiž třináct do tuctu (to je blbost, co?). Jako ilustrace to snad ale stačí. Jen doufám, že si právě teď nemyslíte, že kecám jak Palackej. Anebo že tenhle pokus o lehký humor ze mě lezl jako z chlupatý deky.
