Můj zážitek
FOTO: autorka

Můj zážitek

26. 12. 2021

Ležela jsem v nemocničním pokoji. Byla noc, den po operaci žlučníku. Nemohla jsem spát bolestí. Nebolelo mě břicho, ale moje pravé rameno jako by bylo rozdrcené těžkým zásahem. Co mne to jen napadlo? Později jsem se dozvěděla, že právě ta strana břicha vede nerv do ramene a tomu se něco nelíbilo.

Sedla jsem si k oknu a pozorovala noc, zaparkované sanitky i auta. Po bezpečnostní nádrži pluly kachny, parkovištěm přišly dvě tmavé osoby, stály u hladiny. Ostraha má dlouhou chvíli, došlo mi, nedávno vandalové v noci poničili lékařům ve službě auta. Co je to za lidi, když ublíží těm, kteří nás zachraňují?

Zabývám se genealogií, pročítám zveřejněné matriky a další archiválie, takže i knihy zemřelých. Kolik dětí, úplně malých či starších, zemřelo, kolik zemřelo matek po porodu, kolik bylo nemocí, proti kterým lidé nic nezmohli. V jedné z mých rodin zbyl praděd jediný z jedenácti narozených dětí, přitom jeho babička pomáhala na svět všem dětem ve vesnici i svým vnoučatům. Otci v jiné rodině zemřely tři malé děti a manželka, rozhodl se přestěhovat a stejně ho nemoci dohonily, zemřeli další tři synové. Z každé rodiny byl otec v 1. sv. válce; v mých rodech se naštěstí vrátili, ale každá obec má památník se jmény těch, kteří nepřežili. Skláním se před prací lékařů.

Ten krutý zásah do ramene mne trápil až do rána, nechtěla jsem obtěžovat sestru. Hřál mne pocit, že jsem to všechno před nástupem do nemocnice stihla. Bylo hodně práce na vyhledávání. Do čtivé podoby jsem to pak psala po tři noci dost dlouho a stihla odevzdat mojí tetě. Udělala jsem jí obrovskou radost, dostala ode mne dárek, otcovskou linii rodokmenu. Kroniku šťastné části jejího života. Před loňskými a znovu před letošními Vánocemi přišla o své nejbližší. Hned jak budu schopna, rozpracuji druhou část, matčinu linii.

Nedělám jen grafické znázornění nebo stromy života, ale údaje, letopočty a jména dávám do souvislostí, píši rodinné kroniky, koncem letošního roku jsem dokončila pátou. Text doplňuji historickými údaji a fotografiemi, někdy pro srovnání i současnými fotografiemi místa nebo mapkami; vším, co by mohlo být pro současníky zajímavé. Nejcennější jsou fotografie rodinné, příbuzní mi je rádi zapůjčují. Pokud možno navštěvuji i místa, kde předkové žili. S úctou a pokorou sestavuji rodinné příběhy, ty pak příležitostně, podle zájmu, věnuji svým příbuzným.

Usmála jsem se, zažiji často různé příhody. V jedné chalupě mě majitel zval, abych šla dál, a trval na tom, abych mu řekla nějaká jména těch mých předků. „Tak ty neznám,“ řekl zklamaně. „Ani nemůžete, říkala jsem vám to, je to už tři sta let.“ Koukal na mne, jako bych spadla z nebe.

Můj příběh Vánoční soutěžení 2021
Hodnocení:
(5.1 b. / 17 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jan Zelenka
Moc zajímavá záliba. Také jsem dělal genealogický strom předků, dostal jsem se na konec 17. století, ale moc se to větvilo. Dokonce jsem tam objevil nějakou německou šlechtu. Ale nedal jsem tomu náležitou formu. Z čeho všeho čerpáte?
Zuzana Pivcová
Vážím si lidí, kteří provádějí genealogické pátrání. Pracovala jsem léta ve Vojenském ústředním archivu, kde bylo možno najít alespoň osobní dokumentaci se vztahem k 1. světové válce (tzv. vojenské kmenové listy, případně kvalifikační listiny důstojníků), ale do pátrání po vlastních předcích jsem se hlouběji nepustila, znám jen dvě až tři generace.
Jitka Hašková
Zajímavé vyprávění.
Miloslava Richterová
Když ono nejhezčí je na tom právě to hledání :-)
Václav Soukup
Minulost mých předků mně velmi zajímá. Když mně bylo 15 let, ukázal mně bratr mého dědy rodinnou kroniku rodu Soukupů za 300 let. Mí předci sloužili na panství Černínů v okoli zámku Kozel blízko Plzně jako šafáři. Okamžitě mně tak došlo, proč jsem vždy hledal povolání, kde jsem se nemusel dřít a proč mně evoluce trochu zkrátila mé ruce, na kterých jsem neměl nikdy mozoly.
Granda Nekonata
moc hezký a moc zajímavý článek! já jsem měla kliku, když jsem začala pátrat... Rodina po mamince se v místě usídlila a staletí se z místa nepohnula (z téhož statku). To se podařilo až bolševikům. A tak se mi pátralo v matrikách snadno. A ještě větší kliku jsem měla, když jsem narazila na tento rodokmen jako vedlejší větev jiného :-) Pro zajímavost: devadesátdevět procent předků zemřelo na vodu na plicích... on ten korónový zápal plic není až taková rarita...

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.