Jak přežít Vánoce, když jsou poprvé jiné

Všichni mají své ztráty a nálezy, Každý se s tím vyrovnává dle své povahy . Jsem 15 let vdova a rok mi trvalo, než jsem se dostala z otupění. V srdci mám svého muže i další milované z rodiny. Je to tak, někdo odejde dřív a my tu žijeme, než nadejde čas. Ať je to žití dobré.

Na tyhle svátky člověk víc než kdy jindy vzpomíná na ty, co už tady nejsou. A žije-li sám, tím spíš. A pokud je vzpomínka datovaná na odchod blízkého člověka právě kolem Vánoc, je to tím horší. V pětatřiceti dát děti bývalému a udělat si s nimi nadílku později, je úplně dobře snesitelné. Ty děti se zítra, pozítří přece vrátí. Horší to je, když člověk stárne, přijde o blízkého člověka, který s ním bydlel. To už nikdy nebude jako dřív. A jinak to vnímá člověk, rozvedený po dohodě a z vlastní vůle, jinak člověk, který byl vyměněn a odejit a jinak člověk, který je už seniorem, žijícím trvale osamoceně. Děti daleko nebo nejsou ochotné s ním svátky trávit a co teď. Ono to nicnedělání u pohádek jednoho brzy omrzí. Stejně ale, jak se ty životní podmínky mění...začne to tím, že dospívající syn a dcera mají svoje zájmy a společný čas berou jako nutné zlo, pak dospělý potomek přitáhne domů známost a končí to tím, že člověk čeká, zda ho pozvou aspoň na chvilku na návštěvu. Když se to tak vezme kolem a dokola...je ten život neveselý. Pořád něco, někoho ztrácíme.

Jsem už dvacátý rok vdova. Každé dopoledne na Štědrý den jdu na hřbitov, kde mám už velmi mnoho těch mých nejbližších a vzpomínám na ně jen v tom dobrém, to špatné je nejlepší všem odpustit. A Štědrý večer trávím od té doby střídavě v dobrých rodinách dětí. Vždy jsem jim říkala, že mohu být doma sama, ale oni nechtějí. Je mi u nich vždy dobře, jsou tam milá vnoučátka, krásná pohoda a nádherné zážitkové souznění. Ale když přijdu domů, o to víc na mne dolehne samota a smutek i když vlastně nejsem sama - mám kolem sebe velmi dobré sousedy, udržuji s velmi mnoha známými dobré přátelské vztahy. A často mám ráda i tu svoji samotu s knížkou nebo s vámi zde na i60. Ale jak píše paní Jana J. na Vánoce jsou bolestné vzpomínky nejhorší. Pro mne jsou to nejtěžší vzpomínky na tragicky zemřelého vnuka v 19 letech a malou vnučku 7,5 měsíců. Ano, ty dveře se neustále otevírají. A když každý rok na hřbitově dopoledne zapálím svíčku tak se s tím stále znovu snažím smiřovat.

V roce 1994 mi umřela dcerka. Bylo jí 12 let. V roce 2007 tragicky zahynul syn. Zůstali jsme sami a na Vánoce jsou vzpomínky nejhorší. Nedají se nikam založit nebo zavřít do skříně. Není na světě žádný klíč. Ta skříň se pořád otvírá.... Tak jdeme aspoň na hřbitov zápálit svíčku. Z rituálů jsme nic nezměnili. Máme stromeček, kapra a dáváme si dárky. Letos jsem poprvé udělala i venkovní vánoční výzdobu oken. Manžel ty svátky neprožívá, já jsem úplný opak. Vše musí být jako dřív a pak se všude kolem rozhostí klid a mír....

:-) Upřímnou soustrast, ale i ta se vejde do ducha Vánoc skrze Ducha svatého... :-)

Manžel zesnul před třemi léty na první svátek vánoční. Když jsem za ním byla na Štědrý večer byl už v umělém spánku. Je to velmi smutné vzpomínání. Netušila jsem jak je rakovina rychlý zabiják.Protože ještě koncem října jsme spolu pobývali na Gran Canarii.

Tak dnes bych byla úplně klidná, i když smutná. Teď už vím, že přežít se dá všechno, dokonce i vlastní smrt. Manžel zemřel po Dušičkách a já skončila s infarktem na ARO. Po propuštění z nemocnice jsem hned dostala lázně. Za ty jsem našemu zdravotnictví velmi vděčná, protože mě postavily na nohy. Do Vánoc jsem se stihla smířit nejen se svým změněným zdravotním stavem, ale i s manželovým odchodem. Domů jsem se vrátila před Štědrým dnem a tady mám v paměti prázdno a pusto. Vůbec nevím, kde a s kým jsem je strávila. Budu se muset zeptat dcer. Se současným mužem si vždycky o Vánocích s láskou připomeneme své předčasně zemřelé partnery.

Jistě, každému pomáhá něco jiného. I můj manžel měl chyby, ale když jsem ho ztratila, tak mi na mysl nepřišly. Truchlila jsem fest, pomáhaly mi tehdy pouze dvě osoby, ale nakonec jsem se z toho dostala sama. A stále nostalgicky vzpomínám jen na to pěkné. Přesto, že už zase nejsem sama. A zase mám velice hezký vztah.

Já panu Martinovi naprosto rozumím, mám to podobně. Stokrát si na mého manžela vzpomenu a v duchu ho pochválím za jeho milou a laskavou povahu. A pak si i vzpomenu, že všechno nechal vyšumět, někdy i důležité věci. Nepřiznal to a já to potom napravovala. Bylo to dětinské, ale bylo to tak. Nic jsem s tím nenadělala, zkrátka měl i chyby jako já a všichni ostatní. Už mu to dávno nemám za zlé, ale zapomenout, to bych lhala sama sobě. I tak vzpomínám s láskou.

Libuše, já jsem si to také nedovedl představit, ale je to opravdu lepší, než se z toho nervově zhroutit a být rok v pracovní neschopnosti a být tím dokonce směšný okolí, které to nepochopí. Ano totiž i potom vzpomínání i ve zlém, toho totiž v opravdu milujícím člověku toho pořád zbude ještě dost pěkného – a s tím se už dá přežít. Ty věci se těžko vysvětlují ale mělo to být návodem třeba i jen pro jednoho, kterému by to pomohlo . . . .