Můj tatínek vybíral nejlepší jablka ze své zahrádky a pečlivě je uskladňoval, aby byla na štědrovečerním stole co nejkrásnější. Jeho úkolem bylo i každoroční stavění malého dřevěného betlému, který maminka dostala po svatbě od svých rodičů. Kdysi na počátku vyrobil z prkének a černé lepenky skalnaté kulisy betléma, místy polepené suchými snítkami mechu a posypané lesklými střípky z rozbitých vánočních ozdob. Do těchto kulis pak každoročně umístil figurky Ježíška v kolébce, Marie a Josefa, koledníků s nejrůznějšími dary a mnoha zvířátek. Nad tím vším blikala hvězda ze staniolu, která měla uprostřed malou žárovičku.
Malý betlém po rodičích bývá každý rok součástí mých vánoc
Maminka se zase starala o přípravu jídla. Pokud si dobře pamatuji, bývala vždy rybí polévka a smažený řízek z kapra s bramborovým salátem. Samozřejmě, že nám večer mimořádně chutnalo, protože jsme ten den měli k obědu pouze kousek krkonošského kuby (u nás se mu říkalo houbovec). Kdo chtěl vidět zlaté prasátko, mohl se celý den postít. Někdy se to podařilo mamince, ale pak jí tatínek pouštěl prasátka zrcátkem na stěnu.
Na Štědrý den odpoledne jsme chodívali na mši do kostela, půlnoční mše byly v té době v našem městě zakázané. A když jsme se k večeru vraceli, obvykle pěkně vymrzlí, těšili jsme se na horký čaj. Tatínkovi maminka obvykle přidala trochu rumu, my děti jsme si mohly jen přičichnout. K večeru se u nás na krátkou chvíli zastavili tatínkovi známí. Tatínek od nich pravidelně dostával kapra na černo v aspiku. Byl naaranžován do krásné kovové tepané misky. V následujících dnech si tatínek na kapříkovi téměř obřadně pochutnával. A já jsem v okamžiku, kdy rodiče byli zaměstnáni návštěvou a kaprem na černo, podnikla výpravu do koupelny. Bylo mi divné, že nám dnes rodiče zakázali koupelnu používat. Prý tam neteče voda!
Na první pohled jsem v koupelně neviděla nic mimořádného. Odvážně jsem otočila kohoutkem nad umyvadlem - voda tekla. To pořádně nahlodalo mé dětské uvažování. Nad vanou viselo prádlo. Proč? Ohmatala jsem ho, ale bylo suché. A pak se to stalo! Za prádlem ve vaně jsem objevila kompletně ozdobený vánoční stromeček! Vylétla jsem z koupelny jako blesk a křičela jsem: “Ježíšek se spletl! Dal nám stromeček do koupelny!” Tehdy jsem se nechala ještě ukonejšit vysvětlením, že Ježíšek má moc práce, a tak si stromeček prostě připravil předem a dal ho zatím do koupelny. Ale moje stoprocentní důvěra v Ježíška byla lehce narušena. V dalších letech jsem se dozvěděla, že rodiče zdobili stromeček den předem v noci, když jsme my děti spaly. A prostě ho chtěli ho před námi dětmi do večera nějak ukrýt.
Dárky pod stromečkem bývaly vesměs praktické. Ručně pletené svetry a čepice (babička chovala králíky angoráky), případně ponožky a knížky. My děti jsme dostaly i nějakou tu hračku. Dodnes si pamatuji na panenky Zdeničku a Emilku a červený kočárek s peřinkami. S nimi jsem prožila své rané dětství. U stromečku jsme si společně zazpívali pár koled, zaprskali prskavkami a hlavně jsme hlídali hořící svíčky, aby neshořel celý stromek. Občas se tatínek nechal přemluvit i k lití olova. Pak se u nás odehrála scéna, která mohla být předobrazem k lití olova ve filmu Pelíšky.
Moje maličkost s panenkou Emilkou
Po štědrém dnu jsme většinou odjížděli k maminčiným rodičům do Jilemnice. Vůbec nám nevadila strastiplná čtyři hodiny trvající cesta vlakem s několika přestupy. Hlavně, že se na pár dní dostaneme do míst, kde bývalo vždy dost sněhu a na zasněžených kopcích jsme se mohli do sytosti vyřádit. I babička s dědečkem mívali svůj malý stromeček. Stával na stole ve velkém pokoji, kde se netopilo. A cukroví z něj se nesmělo trhat a jíst. Dlouho mi vrtalo hlavou, proč. Až jsem tajně jedno utrhla a rozbalila. Jaké bylo moje pŕekvapení, když uvnitř byl jen další zmuchlaný staniol!
Vánoční radovánky na sněhu
Vánoce u babičky byly také o setkávání se s příbuznými. Oba rodiče pocházeli z Jilemnice a oba měli dost sourozenců. Zatímco si dospělí povídali, my děti jsme si hlavně prohlížely ozdobené stromečky a domácí betlémy. V Podkrkonoší mělo vyřezávání betlemů svou tradici, a tak betlém dříve býval skoro v každé rodině. Zvláště jsme se těšili na velký pohyblivý betlém, který býval každoročně postaven v chalupě mého strýce. Strýc ho zdědil po svých předcích. Poctivě ho udržoval, zdokonaloval a každoročně ho vystavoval. Tento betlém měl úctyhodné rozměry - zhruba dva metry na délku. Byl umístěn na dřevěné podpěry zhruba ve výšce očí dospělého člověka. Vnitřek betléma tvořila složitá dřevěná kostrukce se spoustou ještě složitějších kožených převodů. Původně byl poháněn točením klikou, já už pamatuji jen jeho elektrickou verzi. Jako děti jsme dokázaly sledovat dění v tomto betlémě dlouhé minuty. Kromě klasického děje tu byly zobrazeny nejrůznější situace z českého venkova. Muži řezající pilou polena, tesaři na střeše domu, mlynář ve mlýně, selka stloukající máslo, kovář s kladivem a kovadlinou. Naší oblíbenou figurkou byl poustevník s knihou, který občas vycházel z jedné skály a mizel ve druhé. Či děvečka pumpující vodu do džberu, protože voda z pumpy občas opravdu tekla.
Fotografie z vánoc mých synů
Moje prožívání vánoc v dětství mě určitě ovlivnilo natolik, že jsem se vánoce v podobném duchu snažila připravovat i svým synům. Každoročně jsem však bojovala s časem a vyrovnávala se s vnitřními výčitkami. Moje zaměstnání bylo tehdy velmi náročné a zejména v prosinci jsem mívala v práci spoustu přesčasů. A tak jsem doháněla vánoční přípravy po nocích a na poslední chvíli. Na štěstí mi v této situaci hodně pomáhala tchýně. Ochotně napekla cukroví i vánočky, naporcovala kapra a postarala se o děti, zatímco já jsem byla v práci. Určitě pod stromečkem mých synů přibylo dárků, hlavně hraček a sportovního vybavení. Součástí jejich vánoc se staly i televizní pohádky, ale nezmizely ani tradiční zvyky. Jejich oblíbenou činností bylo pouštění lodiček z ořechových skořápek se svíčkou. Zajímalo by mě, jak by asi dnes moji synové popsali vánoce svého dětství?
