Volné pokračování předcházejících příběhů o Martě a její rodině.
Přítomnost kuny v domě měla i svou pozitivní stránku. Vyvolala důkladný úklid půdních a všech méně používaných prostor v domě. Místo starého nábytku a jiného harampádí umístil Martin na půdě dvě sklopné pasti s návnadou. Vypůjčil si je od rodičů, kteří už měli s kunou čest se ve svém domě potýkat. Martin se Sofií chodili denně pasti kontrolovat, zda se do nich kuna už nechytila. Ale zatím zůstávaly prázdné. Do všech aut Martin nainstaloval ultrazvukové plašiče kun. A na plastovovou popelnici položil těžký kámen, aby se kuna nedostala dovnitř. Teď už nezbývalo nic, než doufat, že se buď chytí do pasti nebo jí to přestane tady bavit a posune se o dům dál.
Na první adventní neděli si rozsvítili první svíčku na adventním věnci, který ležel na stole v obývacím pokoji. Sofie ji dlouze a nadšeně pozorovala rozzářenýma očima s hlavičkou položenou na stole. Bylo to jasné znamení, že vánoce jsou už na obzoru. Dostala i adventní kalendář, ze kterého si mohla každý den vyloupnout nějakou dobrotu. A spočítat zavřená okénka, aby věděla, kolik zbývá do vánoc dní.
I Marta pozorovala klidně hořící svíčku. A v duchu si uvědomovala řadu změn, které se za poslední rok udály v jejím životě. Z ženy žijící osaměle se stala nedílnou a platnou součástí této velké rodiny. Ještě před rokem by si to ani neuměla představit. A určitě by nepřipustila, že by takové soužití mohlo fungovat. Když se ve vypjaté situaci setkala poprvé s Petrovou dcerou Lenkou, měla pocit, že je to někdo z úplně jiné planety. Ale čas postupně obrousil hrany a souhra okolností či možná nějaká vyšší moc je prostě dala dohromady. A tak má místo jedné dcery dvě, vnučku navíc a malý vnouček je na cestě. Sofie má konečně nejen dědu, ale i babičku. A samozřejmě i Martina, kterému už občas řekne tati. I Lenka, dříve podléhající různým vlivům a názorům, se v těhotenství zklidnila a usadila.
“Půjdu péct ty perničky, abych to do večera stihla.” řekla Marta a vstala. Do kuchyně se s ní přesunula i Lenka.
“Budu ti pomáhat, snad vydržím chvíli sedět na židli. Cítím se dost unavená a každou chvíli mě něco bolí. Ale nechci pořád jen ležet. Den pak strašně pomalu utíká. “
“Rozumím ti. Ještě chvíli a dočkáš se. Zatím si užívej ten klid a pohodu, až se malý narodí, tak si pro změnu pár let neodpočineš.”
“Připadám si jako obrovská nemotorná velryba, která uvázla někde na suchu. “
“To si ke konci těhotenství připadá snad každá. Hlavně, že jste oba v pořádku.”
“Včera jsem šla do poradny a nebyla jsem ani schopná si zavázat zimní boty. Musela jsem si vzít ty staré nazouvací.” povzdechla si Lenka a pustila se do vykrajování perníčků.
“A co v poradně?”
“Dobrý. Jen mi trochu kolísá tlak a mám trochu zvýšený cukr. Nesmím teď sladké. A mám víc pít.”
“No, nejíst sladké, to je před vánocemi dost těžké. Ale třeba to byl jen nějaký dočasný výkyv.” zhodnotila to Marta a vložila první plech do trouby.
“Sladké klidně oželím, chuť na to moc nemám. Ale nevím, jak mám víc pít. Už teď chodím na záchod každou chvíli.”
“Na tyhle drobné nepříjemnosti člověk rychle zapomene.” pokusila se Marta ukončit Lenčiny nářky.
“Jen se z toho potřebuju trochu vypovídat. Vím, že mě jako ženská pochopíš, taky sis to zažila.”
Marta se trochu usmála. Potěšilo ji, že se jí Lenka takto svěřovala. Chvíli mlčely a práce jim šla hezky od ruky. Pak Lenka zabrousila na úplně jiné téma.
“Včera jsem potkala Alici, ptala se na Libora. Prý už se jí pár dní neozval.”
“Nevím, že by se něco mezi nimi změnilo. Libor jen utrousil, že Alice na něj nemá čas. Prý je pořád v práci nebo spí.”
“Šla jsem včera z poradny naschál kolem pavilonu interny. Něco mě tam přitahovalo. Prostě jsem doufala, že tam někoho z práce potkám a prohodíme pár slov. A potkala jsem právě Alici. Šla z oběda a dost spěchala. Polovina interny je prý předělaná na covidárium. Personálu je pořád nedostatek, a tak mají všichni spoustu přesčasů. Jsou na dně fyzicky a psychicky. A k tomu si na ně někteří pacienti s covidem otvírají pusu. A třeba hned další den jdou na ventilaci nebo prostě umřou.” rozpovídala se Lenka a bylo vidět, že tohle jí trápí mnohem víc.
“Můžeš být ráda, že teď nejsi v práci. Musí to být opravdu strašně vyčerpávající a deprimující. Hlavně s těmi neočkovanými. V zemích, kde je vysoká proočkovanost a lidé se chovají zodpovědně, takové problémy jako tady u nás nejsou. Aspoň jsem o tom četla. Třeba v Kanadě nebo v Irsku. Covid se tam také vyskytuje, ale mají mnohem méně lidí s těžkým průběhem a v nemocnicích.”
“A já do této divné doby porodím dítě. Možná rovnou s respirátorem na obličeji. To není dobrý začátek.” vzdychla Lenka.
Jejich debatu definitivně přerušila Sofie, která vlétla do kuchyně jako blesk a začala ochutnávat čerstvě upečené perníčky.
Dny adventní ubíhaly pomalu a byly jeden jako druhý. Až jednoho odpoledne se Marta vrátila z práce domů a překvapilo ji, že si v obývacím pokoji na zemi staví Libor se Sofií lego a zdatně jim pomáhají dvě dívky. Všichni ve sportovním. Janu Marta samozřejně poznala, ta druhá dívka musí být určitě jejich nová vietnamská kolegyně z práce.
Libor vstal a přestavil mamince neznámou dívku: “Mami, to je Mai, naše nová kolegyně. Chodíme si občas společně zaběhat. A zrovna když jsme vyrazili, volal Martin, že musí odjet s Lenkou do nemocnice a potřebuje, aby někdo pohlídal Sofii. Nikoho jiného tak rychle nesehnal.”
“Lenka bude rodit?” reagovala udiveně Marta.
“To nevím, nevypadalo to tak akutně, ale já tomu nerozumím.”
“Tak co říkala?”
“Hlavně, že nemáme volat. Že se někdo z nich ozve, až budou vědět víc.”
Marta si odložila tašku s nákupem, konečně měla volné ruce a přivítala se s Liborovými kolegyněmi. Kávu ani čaj nechtěly, tak jim přinesla aspoň džbánek džusu, vodu s citronem a sklenice. Janu (aspergerku) dobře znala z dřívějška. Byla ráda, že i ona se zapojila do hry se Sofií a nesedí někde stranou. Prohodily spolu pár slov, vypadalo to, že Jana je docela v pohodě. Pravděpodobně se z toho stavu, do kterého se dostala po přepadení, už dostala. Větší pozornost Marta věnovala Mai. Ta drobná mladá žena s dlouhými tmavými vlasy a bystrýma očima jí byla docela sympatická. Možná už tím, že mluvila perfektně česky a byl to tak trochu kontrast k jejímu mírně exotickému vzhledu. Marta by se jí ráda na leccos zeptala, ale všichni tři se brzy po jejím příchodu zvedli a odešli. A ona zůstala sama se Sofií a čekala. Na telefon, který se stále neozýval i na Petra, který se dnes zdržel v práci.
Lenka zavolala až po osmé hodině večer. Musela zůstat kvůli nějakým komplikacím v nemocnici a bude tam pravděpodobně ležet až do porodu. Sofie si hned zabrala mobil s videohovorem a odnesla si ho do postýlky. Aspoň si trochu popovídá s maminkou před usnutím. Martin se vrátil z nemocnice domů ještě o něco později. Unavený, vystresovaný a hladový. A věděl toho ještě méně než Marta, protože si nemohl se svou ženou kvůli spoustě omezujících opatření ani pořádně promluvit. Pookřál až po teplé večeři, kterou mu Marta ohřála a pak jí vylíčil své zážitky z nemocnice. A korunu tomuto dni nasadil Petr. Po pozdním návratu z práce jim sdělil, že jeho nejbližší spolupracovník mu volal, že má pozitivní test na covid. Všem postupně docházelo, že od dnešního dne se radikálně změní spousta věcí.
A nikdo z dospělých si v této situaci nemyslel na nějakou kunu. Jen Sofie se v podvečer nepozorovaně na chvilku ztratila z dohledu dospělých. Vyběhla sama na půdu, aby zkontrolovala pasti. A kunu, která se dnes do jedné z pastí chytila, pustila ven. Bylo jí toho uvězněného tvora líto.
