Stalo se to jednoho slunečného dopoledne. Jaguár se zrovna toulal vysokou trávou kolem jezera obrostlého nízkými keři. Ukrývaly ho před očima jiných živých tvorů, kteří tu s ním současně byli. Jezero vytvářelo mělké písčité zátočiny. Ty se povlovně svažovaly do blyštivé hladiny čeřené drobnými vlnkami. Jaguár se co chvíli zastavil a skrz listí keřů pozoroval hladinu. Pak přikrčený znovu měkce našlapoval hustou trávou. Jeho tělo se při chůzi vlnilo v rytmu kroků. Jen jeho hlava a oči zůstávaly nehybné.
Zpozorněl. Na jednom písečném výběžku zahlédl velkého krokodýla s dlouhým ze stran zploštělým silným ocasem. Měl mohutnou lebku i krk. Jeho tělo podélně pokrývaly velké rohovité štíty, zbytek pancíře byl vyzdoben kostěnými ornamenty. Krátké svalnaté končetiny krokodýla se pohnuly. Chystal se na vstup do vody.
Jaguár nepřemýšlel, chtěl využít okamžiku, než se krokodýl ocitne v bezpečí hluboké vody. Vymrštil se, vřítil se do vody a neobvykle rychle doplaval k místu, které se krokodýl chystal opustit. Obratně se přesunul k jeho zádům a ze shora zaryl své zuby do jeho krku. Překvapený krokodýl pochopil až za pár vteřin, že je napadený a kým. Prudce se ohnal hlavou. Jaguár zaryl své zuby ještě hlouběji a snažil se krokodýla odtáhnout stranou.
Ptáci žijící u vody poplašeně vzlétli a křičeli. Jakmile zjistili, že se jich boj netýká, vzrušeně poletovali okolo a čekali na svoji porci, lhostejno, co se bude podávat. Boj pokračoval a krokodýl se nemínil vzdát. Zvířata se zmítala, nebylo jasné, čí je krev, která se objevovala na jejich těle. Pak krokodýl udělal nečekaný pohyb. Jaguára jím překvapivě setřásl a ocasem ho udeřil po hřbetě tak, že Jaguár ztratil dech a nemohl v boji pokračovat. Krokodýl pozoroval Jaguára lapajícího po dechu. Měl nyní možnost ho zabít a přesto se zdálo, že to nemá v úmyslu. Pomalu se přesouval do vody.
Jaguár se po chvíli vzpamatoval. Nemělo smysl se vydat za krokodýlem a bojovat s ním ve vodě. A tak jen krokodýla pozoroval. Čekal, až zmizí pod vodou. K jeho překvapení krokodýl neodplaval. Otočil se ve vodě zpět čelem k Jaguárovi a nehybně ve vodě vyčkával. Zklamaní ptáci usedli zpět na stromy, vše se zklidnilo, vše bylo jako před bojem. Jaguár měl hlavu položenou na tlapách, jeho srdce tlouklo pomalu, snad spal.
V ten okamžik krokodýl promluvil. "Všiml sis, Jaguáre, jak často máš kůži ze skla?" Překvapený Jaguár s sebou trhnul. "Všiml sis, Jaguáre, jak jsi průhledný?", zvýšil hlas krokodýl. "Vidím každou tvoji kost, každou nepatrnou vlásečnici naplněnou krví, vidím každou tvoji pohnutku mysli, Jaguáre.", zasmál se krokodýl. "Vím, co chceš teď udělat a vím, co uděláš. Nemůžeš mě překvapit, Jaguáre. Jsi otevřená kniha, kde já mohu přečíst každé slovo." Jaguár zaraženě mlčel. Nikdy ho nenapadlo, že by byl tak zranitelný. Pomyslel si, jestli má jeho život vůbec smysl, když tohle zvíře ví o všem, co se ho týká. Když o něm ví i to, co ještě neví o sobě on sám.
Stín pochybnosti, který pocítil, ho přiměl ke slovům: "Když jsi věděl, že za tebou připlavu a budu s tebou bojovat, proč jsi včas neutekl?" "Chtěl jsem s tebou bojovat. Čekal jsem na někoho jako ty.", uslyšel odpověď. Stín pochybnosti, který znovu pocítil, přiměl Jaguára k otázce: "Když jsi chtěl bojovat, proč jsi dopustil, abych se k tobě přiblížil zezadu a zakousl se do tvého krku?" "Protože mi takové zranění nevadí. Jsem silný a vím, že se boj bez zranění neobejde." Po chvíli ticha se Jaguár zeptal: "Když o mně všechno víš, co teď udělám?" "Zmizíš odsud, Jaguáre, a nikdy se sem už nevrátíš. A nikdy se už nepustíš do boje se žádným krokodýlem.", předpověděl krokodýl.
Jaguár se zvedl a protáhnul si namožené tělo. Pak se otočil a jakoby dal zapravdu slovům krokodýla, tiše odešel. Smířil se s tím, že má skleněnou kůži. A s tím, že se skleněnou kůží je těžké někoho překvapit a téměř nemožné bojovat.
Když šel Jaguár druhý den k vodě, krokodýl tam opět ležel. Jaguár se k němu zezadu přiblížil, přiskočil a prokousl mu krk.
Potěšení ptáci se slétli k hostině.
