Dívám se do oken

Z chodby domu vcházím na svůj balkon, z něj do bytu. Z balkonu vidím protější dům. Někdy se zadívám do oken bytu ve stejném patře. Za okny bez záclon občas někoho zahlédnu. Na volně stojícím věšáku visí pár kusů oblečení. Ten byt dobře znám. Žila jsem v něm téměř dvacet let. Nejdřív s rodiči, pak jen s maminkou.

O patro výš bydleli dědeček a babička. Byli téměř každodenní součástí našeho života. Když jsem se odstěhovala do svého bytu, zůstala v něm maminka mnoho let sama. Často jsem ji navštěvovala. Pamatuji si každý detail našeho bytu. Pamatuji si i spoustu toho, co jsem v něm prožila. Chvíle hezké i bolestné. I ty obyčejné. Někdy si na některou z nich vzpomenu, jindy se na okna podívám jen letmo. Přesto si pokaždé uvědomím, že za nimi maminka už není. Už není ani na tomto světě. V „našem“ bytě bydlí cizí lidé. Neznám je a oni neznají mě. Asi je to dobře.

Poznámka: Ta síť u našich balkonů je teprve od letošního roku. Proti holubům. Prostrčit skrz ni foťák jsem se bála, abych ho neupustila.