Nebyla to ještě tma, snad jen šedivá clona, která padla tam z té oblohy pozdního odpoledne, a my se procházeli tou všední, leckdy nedoceněnou krásou odcházejícího dne a nastávajícího večera. Chvíle poslední romantiky, chvíle rozjímání, několik okamžiků, kdy člověk upadne v nekonečné zadumání, vyjeví si několik vzpomínek a jde mlčky jen tak bez cíle.
Proč však vzpomínat? Má smysl vzpomínat, když tím snad jen člověk přibližuje stárnutí, aniž by to sám tušil, v obyčejné a lhostejné přítomnosti? Kroky se stávají mezníky dávných dob a šumění větru ve větvích stromů akordovým doprovodem jednoho okamžiku. Ten mohl by trvat déle, mnohem déle, než je možné postřehnout a uvědomit si, ale zároveň prohlubovat propast mezi minulostí a touto neodbytnou vnucující se přítomností, i když jen v podobě jednoho trochu hezkého a začínajícího večera.
Škoda! Čas příliš rychle plyne. Kdyby tomu bylo jinak, dovedl by leckdo pochopit, proč jsou věci tak a ne zrovna jinak, tak nějak podle představ a vzdálené nekonečné krásy, kterou při troše dobré vůle musí cítit ve všem kolem sebe, ale takové, která je zároveň nedotknutelná a rozplývající se v mlze ranního svítání, slunečného poledne nebo zvolna odcházejícího dne, kdy procházet se znamená věnovat si něco pro sebe v rozběhnutém systému vlastního bytí.
A v tom si uvědomí, že to nebyla ještě tma, poněvadž tma někomu nahání hrůzu, někoho zase utěšuje, jiné sbližuje, tma je taková, jakou ji kdo cítí, jakou ji chce nebo potřebuje mít. Je zvláštní, svádí k něčemu, co za světla nějak nemá své pevné místo. Dává vychutnat požitek z pití a je velmi blízká lásce. Něco mezi dnem a nocí je jako ještě poslední naděje, která zůstává přes všechnu beznaděj a prázdnotu, neumírající naděje podmíněná touhou a tichá jako poslední vzpomínka, které se člověk brání, ale proti které je bezmocný, když cítí, že mizí, a doufá, že přece jen se něco stane, něco, co změní zavedený pořádek, ten, který po něm zanechává nesmazatelné stopy. Upadne v mlčení a tichý nesouhlas. Prochází se osvětlenou ulicí a jde si sednout do poloprázdného baru, asi nerozumí vývoji vlastní osobnosti, pozvedne sklenici a sám se svou myšlenkou v poslední naději popíjí, věří v nemožné a stává se opozdilým romantikem.
šuplíkovka z doby, kdy se psalo na psacím stroji nebo ručně