Píši nezapomenutelný i když trochu pozměněný příběh, který se stál už téměř před 40 roky a nechám ho vyprávět hlavně dětmi:
K á j a:
Konečně se ozval klíč v zámku. Tak jsme se dočkali. Maminka nám dnes chce říct překvapení, ale Evička si klidně hraje dál na klavír - ani nemůže nic slyšet. My s Markem jsme hudební antitalenti, ale tatínek říká, že jinak všeuměli...
"Děti, pojedeme na návštěvu ke známým do Bratislavy" oznamuje nám naše mamka.
"Hurá", vykřikl jsem z plna hrdla, že se i Evička otočila. Oznámil jsem jí to pro jistotu ještě jednou. Mamka totiž říká, že po tom zánětu středního ucha moc neslyší. Jenže ona asi slyší jen to, co se jí hodí - to je zase můj názor.
Všichni jsme se seběhli k mamince do kuchyňky.
"Je to dost kilometrů" říká nám.
"A abychom našetřili na benzin, musíte si také nějakým způsobem přivydělat..." dodává.
"To jsem skutečně zvědavý jak?" hned se mi mihne hlavou myšlenka.
"Co se dovídám?"
Jakmile zastavíme u dálnice na odpočívadle, vyberame vratné láhve z odpadkových nádob, vymyjem je a hned budeme mít peníze. Naši přátelé to prý dělají na dlouhých cestách právě tak.
Takže na třídenní výlet jsme se vybavili pořádně a do kufru ještě tatínek umístil dvě prázdné tašky.
Všechno dobře vycházelo. Zastavili jsme na třech odpočívadlech, tatínek s maminkou si odpočinuli a my všichni pilně sbírali láhve. Jeli jsme brzy ráno, všude bylo většinou prázdno. Tašky jsme naplnili sklenicemi od limonády, piva, vína, dokonce se našla i nějaká vratná od likérů. Přijeli jsme ke známým a ti nám po chvíli pronajali koupelnu - tam jsme lahve vymyli a ještě stačili odnést do blízké samoobsluhy.
A tam nám je - ač je to s podivem vzali.
M ar e k:
Druhý den jsme chtěli navštívit Petržalku. Byl téměř podzimní, nepříliš vlídný den - avšak co to bylo na nás. První naše kroky vedly ke stánkům s drobnými upomínkovými předměty. Evička si vybrala do vlasů ozdobné sponky, já s Kájou hlavolamy - ale ještě víc jsme se těšili na kolotoč. Mamka nám všechny peníze za sklenice nechala s tím, že všechno ostatní za nasbírané láhve po cestě domů přijde do čtyřlitrové láhve, v které je rozbitný fond. A já jsem někdy na rozbíjení skutečný fenomén...
Z kolotočů nás nejdříve zaujal řetízkový, rodiče se na nás jen dívali. Prošli jsme houpačky všeho druhu - přetáčecí i obyčejné, vlnovou dráhu, jízdu smrti - prostě co bylo dostupné tak jsme si vychutnávali...
Na závěr jsme si ponechali Ruské kolo, na které jsme šli všichni. Bylo nás málo zájemců, museli jsme si sednou do dvou kabinek. Já jsem šel s Kájem a tatínkem, sestra si sedla do kabinky s maminkou. Začínáme nabírat další pasažéry - rozjíždíme se. Kolo má celkem dvacet kabinek. Když jsme nahoře, připadám si téměř až u mraků, je odtud obrovský výhled na celé prostředí Petržalky. Už cítím i lehkou závrať, přece jen nejsem na takovou výšku zvyklý. Hudba hraje hezky do tempa a taťka se už ozývá: "Asi budeme brzy končit ..."
Je to tak. Kolotoč se postupně zastavuje a lidé vystupují. Obloha se mezitím zatáhla a začíná poprchávat. Štěstí, že kabinky mají i stříšky, déšť tak necítíme a po chvíli vystupujeme. Před deštěm se jdeme schovat do restaurace a tam chceme počkat na Evičku s maminkou ...
E v i č k a:
"Ti kluci se mají, už na ně neprší" to si myslím jen v duchu a vlastně se jen dívám na kolotoč až se pootočí o kousek níž a my s mamkou vystoupíme. Jsme totiž poslední obsazená kabinka. Jenže co teď začalo Ruské kolo dělat? Zlobí. A obsluhovatel nemůže kolotoč zastavit ...
Volá na nás: "Vydržte, vydržte, něco se mi porouchalo."
A tak my obě dvě zůstáváme poslušně sedět na lavičce - ono nám nic jiného nezbývá. Při výjezdu nahoře jsme vždy chvíli v mrtvém bodě. Maminka už začíná uvažovat nahlas - co přijde - pád dozadu, nebo poletíme dopředu? To ale nikdo neví, ani obsluhovatel - prostě vždy někam letíme. Dole naopak, když našeho "umělce" míjíme, slyšíme ne jeho příjemný hlas, ale klení ...
Už se úplně rozpršelo a on nás nemůže stále zastavit.
"Maminko, já se už nechci déle vozit" naříkám plačtivě. Již to nemohu vydržet. Z oblohy prší, je mi zima, cítím i slané slzy. Mamka mě bere kolem ramen: "Musíme přece čekat, až pán dokáže kolotoč zastavit," domlouvá mi konejšivě.
"Už mi není dobře od žaludku" ozývám se znovu a cítím, že mám i hlad - prostě pocity se mísí a já vím, že potřebuji útěchu. Ode dveří restaurace se na mě dívají kluci - ti se mají, v ruce drží nějaké jídlo. A já se choulím mamince do náruče, chci, aby mě uchránila. Mamka se snaží být klidná a stále mě přesvědčuje, že pán, který má na starosti tento kolotoč udělá jistě všechno pro to, aby ho zastavil. Mluví přesvědčivě, ohnivě až vášnivě a já už cítím, že se snaží přesvědčit asi nejvíc sama sebe. Polkla jsem slzy, vždyť to nemá cenu - maminka už mne uklidňuje jen sugescí ....
Obsluhovatel je úplně promočen a myslím si, že ho naše nekonečná jízda přivádí ke stavu zoufalství. Míjíme ho - kleje. Jsme nahoře v mrtvém bodě - obrací se mi žaludek a obě slyšíme: "Už to bude zastaveno."
"Nechci být pesimista," říká maminka "ale snad nezůstaneme viset v tomto mrtvém bodě zde nahoře ...".
Vždy tu chvíli stojíme a já si myslím, že se snad kolo umoudří a bude stát. Vyslovuji tuto myšlenku nahlas. "A co bychom zde v té závratné výši dělali?" stačí říct ještě naše mamka. A to už po této tragikomické chvilce se "houpačka" umoudří a vždy se někam vrhne.
Buď padáme do závratné hloubky dopředu nebo dozadu - jiná možnost není a to za naprostého ticha. Ampliony se už také této sitauce bojí, proto asi zmlkly.
"Štěstí, že jsi hladová" říká mi maminka. Ale ona je úplně zelená, to já asi vypadám ještě hůř.
"Nevím, jak to ještě bude dlouho trvat, ale jestli se nám podaří odtud dostat, tak už nikdy na Ruské kolo nevkročíme, viď" nesměle se na mě otáčí.
A já, co dělám já? Jen statečně přikyvuji...
"Proč jen vždy když někam přijdu se musí něco přihodit. Copak je štěstím sedět půl hodiny na tomto Obřím kole bez placení?" to už mamka uvažuje nahlas.
"Tak kdo z koho, kdo prohrá - člověk nebo stroj?"
M a r e k:
"Máte nárok na párek s hořčicí!" křičím radostně na maminku s Evičkou, které vycházejí nebo spíš vrávorají ze zastaveného kolotoč. Nemají prý na nic chuť. Jen si potřebují sednou do suché místnosti a vychutnat klid židle.
Úplně je obdivujeme.
"To byla výdrž, já bych to asi tak dlouho nezvládl," nechává se slyšet taťka.
Dlouho jim trvalo, než po teplém čaji dostali barvu normálních lidí.
A my jsme neskončili tak "zajímavý den" nářkem. Šli jsme se ještě vysmát sami sobě do pokroucených zrcadel bludiště. Moc se směji, když se vidím hubeným, tlustým, všelijak pokřiveným i dlouhým.
Po vyjití z bludiště se Evička důvěrně otočila k taťkovi.
"Víš, nač se nejvíc těším?" ptá se ho.
"Načpak ty má letuško?" směje se už na ni tatínek.
"Až budeme mít Lunapark hodně daleko za sebou a budeme doma!"
