Ideální Vánoce neexistují. Čím je člověk starší, tím více v tom má jasno

Mám ráda Vánoce pořád, zejména předvánoční čas. Ráda po setmění vyjdu zapálit svíčky na hřbitov, ráda obejdou ztichlou vesnici a dívám se po svetylkach, ráda vidím náměstí měst s nazdobenými stromy. A pak už je na člověku, jak a s kým je mu dopřáno trávit Vánoční svátky.

Jako dítě jsem se těšila na Vánoce hodně....Ale předcházelo tomu děsivé gruntování bytu,jednou dokonce se těsně před Vánoci byt maloval. Cídění klik dveří sidolem mi připadalo strašné,předtím jsme s bratrem museli ty velké dveře z obou stran pečlivě umýt - lezla jsem po štaflích - a těch dveří bylo v bytě sedm...K tomu několikrát do sklepa pro brikety,brambory,vysypat popel,klepat koberce.Bydleli jsme ve 3.patře bez výtahu. No ale když konečně !!! jsme usedli k večeři,tak bylo už jen těšení na dárky,na cukroví,na čokoládu z kolekcí a na hraní si s kamennými stavebnicemi,které se vyndavaly jen na Vánoce...Dnes skoro nevím,že jsou nějaké Vánoce,máme ozdobeno,ale dárky si dávno nedáváme,jen trošku víc vzpomínáme,jak to bývalo.

Souhlasím. Lidský a rozumný názor...na chlapa

Pro JB - líbí se mi Váš příspěvek.

Realisticky napsaný příspěvek. S věkem se opravdu přístup k trávení vánoc důkladně mění. S malými dětmi byly vánoce vždy kouzelné, později s rodiči a návštěvou dětí s postupně narůstajícím počtem vnuků příjemné (až na ten zápřah manželky), ale nyní, když jsem zůstal vdovcem, je to už jen symbolické. Tak mne aspoň vezme dcera na štědrý den k sobě. Holt to je život.

Pořád platí:"Jaké si to uděláš, takové to máš." I o Vánocích.

Dobrý den, já bych vánoce se svými blízkými za Egypt nikdy nevyměnil!! Tam jsem jezdil vždy s kolegy o jarních prázdninách. Nic není na světě ideálního ani instituce rodina. V každé je něco, přesto neznám citově zbarvenější a soudržnější skupinu lidí než je rodina. Tam se utváří charakter budoucího človíčka a je vám oporou, když odcházíte ze světa. Ano pokud funguje. Je třeba si položit každý otázku: "Co jsem udělal já, proto aby fungovala? Jindra

Musím konstatovat, že ráda vzpomínám na Vánoce, které jsem prožila s rodiči, sestrami a babičkou v domě na vsi. Byly to vždy ty samé problémy co minulé roky. Babička i maminka až do odpoledních hodin v plné polní, zato táta, ten si s ničím hlavu nelámal. Když se stmívalo, svátečně oblečený zavelel k odchodu na hřbitov. Byla to jediná akce z celých svátků, kterou jsem si opravdu užila. Ten kouzelný kruhový hřbitov nazdobený a rozsvícený, to bylo úžasné. I proto, že jsme znali všechny lidičky, co jsme potkali a se všemi si popřáli. Překotné přípravy, stres a povinné návštěvy 2. babičky, tak přesně to jsem už nechtěla. Jako mladá maminka jsem se sice taky hodně honila, abych všechno zvládla na 100 procent. Pak mi jednoho dne došlo, že opakuji chyby po své mamince a začala jsem zpomalovat. Dnes jsem 24.12. docela odpočatá. Nic mne už nehoní, na všechno mám čas. Co nestihnu, nevadí. Je to dáno nejen poznáním, ale i tím, že jsem v důchodu. Přeji všem pevné zdraví a pohodu.

Ve chvíli, kdy jsem chtěla odkliknout pět hvězdiček, naskočila reklama a já jich dala míň. Už podruhé budeme o Vánocích jen dva a konečně se mi začínají líbit. Spolu se vždycky nějak domluvíme a co nechceme, nemusíme. Nikdy jsem neměla ráda velké rodinné akce, a to mi zůstalo. Nejhezčí bývaly Vánoce, když byly děti malé. S vnoučaty jsem je zažila jen jednou, když manžel zemřel. A žiju.

Popsala jste to, paní redaktorko, přesně, jak to cítím i já. Nevím, proč se mám nutit do "veselých Vánoc", když já si tento slunovratový čas tak krásně prosmutím v duchu zimní přírody. Přemluvím se jen nerada, kvůli manželovi, který lpí na tradicích. I moje padesátileté "děti", o vnucích nemluvě, strhává ta pozlátková nakašírovaná nálada, nerozumí mi, že už jsem z ní vyrostla. Pochopila jsem, že tuto oslavovací vřavu si lidé vymysleli jako terapii proti depresivnímu zimnímu času, je známé, že práce při přípravách oslav osvobozuje od černých myšlenek. Napadlo mne to hlavně při čtení Gulbranssenovy knihy Věčně zpívají lesy, kde jsou popisovány Vánoce a hlavně přípravy na ně jako velká událost v době nepředstavitelně dlouhé a temné norské zimy. Byla jsem tam několikrát, i když ne v zimě, ale myslím, že ta zvláštní atmosféra a pochmurnější nálada je tam daná přírodou celoročně. U nás se tento radostný svátek postupně změnil na svátek obžerství a nákupů, kdy si lidi místo léčení stresů spíš další deprese přidávají.