Jak jsem se celý život snažila něco se naučit, a nepodařilo se

Mám také oblasti, které jsou pro mě španělskou vesnicí. Celoživotně jsem příkladné dřevo na ruční práce. Dřív jsem měla pocit, že bych měla šít a plést, když to dělají ostatní. Rychle mě to přešlo. Zabíjet volný čas marnými pokusy - to je přece škoda. Zato mě život poučil v tom, že když opravdu chci, posunu se dál ve volnočasových schopnostech a dovednostech, na které jsem koukala zdáli a pak to prostě šla zkusit. Když se teď ohlédnu, v mnoha věcech jsem se hodně posunula dál a mám z toho radost. Jazyky mi vždycky šly, na základce a střední i na nástavbě jsem dělala celkem čtyři a domluvím se dodnes. Ruštinou ovšem vůbec. Ta byla totiž povinná, nebavila mě a z hlavy se mi ihned po studiu vykouřila.

4 roky jsem se na gymnáziu učila němčinu, druhá polovina měla francouzštinu. Jen jedna moje spolužačka měla na vysvědčení jedničku. Protože měla tetu v Rakousku a doma s maminkou mluvila německy. Vzpomínám, že jsme jí jen mohli tiše závidět.

Hezky článek. Asi tak je to i s mým fotografováním a na stará kolena jsem začala s angličtinou jako opravdový začátečník na U3V a trochu oprášila ruštinu. Avšak vše se mi vybavuje v němčině a nevím, jestli se někdy anglicky pořádně domluvím.

Jenom maličko. S tou němčinu se perou celý život, dalo by se říct. Učil jsem se mnohokrát, až předminulým časům jsem se dostal, jenže, když člověk nemluví, však víme. Píšu proto, že jsem se pustil do angličtiny, na YouTube, protože mě zve vnučka do Dubaje, tak abych nebyl úplně nemohoucí. A teď ta pointa : jak se mě ta paní učitelka v angličtině zeptá, odpovím německy, a anglicky, ani omylem. Začíná mi to pěkně lézt na nervy. To je můj příspěvek :-)

Já mám celý život problém s ručními pracemi. Na některé nemám trpělivost, na jiné nejsem dost zručná. Koupím si tiskárnu a mám problém do ní vložit tonery. Ale na druhou stranu si ji přes WiFi umím propojit s telefonem nebo i-padem a tisknout na dálku. Propojím si chytrá zařízení v bytě a umím je ovládat, ale nenatřu futra. Na střední škole jsem se naučila němčinu, ruštinu a francouzštinu. Během tříletého pobytu v Budapešti jsem se kdysi dávno naučila maďarsky a potom v zaměstnání anglicky. Znalosti jazyků se v průběhu času měnily směrem dolů i nahoru. Dnes už používám více méně jenom angličtinu.

Moc hezký článek. K jazykům dodám, že mě bavila ruština ve škole, němčina byla na účilišti za trest. Ale byla povinná. Když jsem byla na mateřské, dělala jsem písemný kurs esperanto, ale jak to člověk nepoužívá, tak se všechno časem zapomene. Nezapomněla jsem akorát jméno lektorky. Jmenovala se Papírniková a bydlela v Českých Budějovicích. Jméno jsem také zapomněla

S němčinou jsem byla v kontaktu od dětství. Dědeček i maminka uměli německy dobře. Když si přede mnou chtěli říct něco, co bych neměla slyšet, použili němčinu. A zasvěcovali mě do jejích základů. Na ZŠ jsem chodila na nepovinnou. Bavila mě, stejně jako ruština. Gympl byl k ničemu kvůli vyučujícím - hlavně němčinářce. Dva roky jsem měla angličtinu, čtyři latinu. Moc mě bavily. Když jsem zjistila, že mám lingvistickou duši, šla jsem studovat R a N na VŠ. Byl to krásný čas. Později jsem začala chodit na angličtinu, ale tu jsem se nenaučila dobře kvůli méně důkladnému způsobu výuky. V práci jsem ji pak ale potřebovala. Stejně jako své aprobační jazyky. Děda uměl také hezky kreslit. To jsem po něm bohužel nezdědila.

Hezký článek. Jazyky jsou i moje slabost. Celkem dobře jsem se po maturitě domluvila německy, německá rodina k nám jezdila na dovolenou. Po padesátce jsem musela najet v práci na angličtinu, docela jsem uspěla a nedělalo mi problém psát emaily do zahraničí. Dnes, kdy už vůbec jazyky nepoužívám, tak jsem spoustu slov zapomněla a mohla bych začít od počátku. Talent mne taky nějak minul.

Paní Ivano K., to není skromnost, jen jeden povedený snímek. Nicméně díky pochvalu.

Hezké a milé povídání.