Jak jsem se celý život snažila něco se naučit, a nepodařilo se
FOTO: autorka

Jak jsem se celý život snažila něco se naučit, a nepodařilo se

20. 11. 2021

Nebylo by správné tvrdit, že jsem se v životě nic nenaučila. Jsou však oblasti, které přede mnou dveře nejen zavřely, ale z druhé strany zatloukly silnými hřeby a zabarikádovaly těžkými kamennými kvádry.

Jak jinak si mám vysvětlit, že i když se o něco snažím, tak veškerá moje snaha vychází na prázdno?

Dětství a mládí jsem strávila v pohraničí na severu Čech. Protože se zde kdysi mluvilo německy, rodiče mě přesvědčili, že tento jazyk potřebuji, abych se domluvila. Ačkoliv jsem o německy mluvícího spoluobčana nezavadila jak byly roky dlouhé, jako poslušný potomek jsem v šesté třídě začala chodit na kurs němčiny. Ve večerních hodinách to pro mě, rozeného skřivana, bylo namáhavé s nepřekonatelným odporem. Domů jsem se vracela po osmé hodině a na moji otázku, zda neexistují kursy od pěti ráno, si členové rodiny ťukali prsty na čelo. Mladší bratr se mi za zády rodičů poškleboval slovy, která někde pochytil: der, dý, das, psí ocas! Úplně nepolíbená tímto jazykem jsem na střední školu nepřešla, a němčina byla jasným pokračováním. Na výuku v nevhodné denní době jsem se už nemohla vymlouvat. A pro francouzštinu nebo angličtinu v mém rozvrhu nebylo místo.

Němčinu nás učil starý profesor s aprobací němčina a latina. Předříkával nám básně, deklamoval odstavce z knih. Byl milý, hodný, ale nic nás nenaučil. Texty k maturitě nám připravil, my se je naučili nazpaměť. Kdyby si dva studenti po sobě jdoucí při maturitě vytáhli stejné téma, jejich pojetí by se nelišilo. Situace se logicky opakovala na vysoké škole. Opět jsem se zařadila mezi začátečníky. Notorické začátečníky. Jak jsem mohla, tak jsem se z přednášek a cvičení omluvila. Výsledek je ten, že se v němčině nedomluvím. 

Vždycky jsem se obdivovala všem, kteří si sedli k papíru a zfleku namalovali koně, opici, Eifelovku, čmeláka nebo květ růže. Moje akverely? Barvy se rozpily, věci ztratily pevné obrysy, a ačkoliv se podobné obrazy prodávají za horentní sumy, ty mé nikdo nikdy neobjevil. Smířila jsem se se skutečností, že moje výtvarné umění mě životem provázet nebude. Chybí mi to nejdůležitější - talent.

Můj otec rád a hodně fotografoval. Občas mě vzal s sebou, ale flexaretu z ruky nepustil. Nějak mi to nevadilo, protože jsem se těšila do temné komory. Fascinovala mě práce s fotografickým papírem, brzy jsem se naučila míchat vývojku i ustalovač, s kleštěmi jsem pracovala bravurně a leštička se mi stala mlčenlivou kamarádkou. Ještě teď si vybavuji pocity, když se na papíru v misce začaly objevovat stíny přecházející do konkrétního vyfoceného předmětu. Jenže rodiče se rozvedli a fotoaparát i fotokomora odešly s otcem.

Téměř čtyřicet let poté jsem po krátkou dobu pracovala v okresních novinách. Vyfasovala jsem malý foťáček na kinofilm, dostala doporučení, že mám vyfotit všechno, co bude zajímavé a se vzpomínkami na dětství šla do terénu. Při jedné cestě do kanceláře jsem se nachomýtla ke karambolu - na křižovatce se srazila dvě auta. Od místa střetu jsem stála asi 200 metrů; vědoma si pokynů šéfa jsem vytáhla foťák a fotila jako zběsilá. Film jsem vyvolala, vyrobila fotky a s trochou obav jsem předložila šéfovi: "Vy asi hodně koukáte na detektivky, co, milá kolegyně," utrousil šéf po shlédnutí mých snímků a dodal: "Vy jste fotila z velké dálky a spoušť jste mačkala jako kdyby vám šlo o život. Jako ti reportéři ve filmech." Měl pravdu, postavy na snímcích se daly zaměnit za blechy, dominantní a nic neříkající byla prázdná silnice. A že se někde v dáli pomačkala dvě auta, k tomu by musel být napsaný podrobný komentář. Foťák putoval ke kolegovi, který vždy přinesl fotky čitelné, publikovatelné, obsahově nezaměnitelné.

Dnes mám foťák digitální, a to, že moje fotky nikdy nebudou zdobit stěny výstavních síní nebo obývacích pokojů, mě neodrazuje od hledání zajímavých zákoutí, budov, stromů, hladin řek. Temná komora je dávno za mnou, dnes v počítači smažu všechno, co se nepovedlo. Tak, jak jsem rezignovala na němčinu a výtvarné nenadání, o to více a stále a znova a znova se pletu do umění fotografů. Tedy, abych je neurazila, s uměním v mém podání to nemá co společného. Jen s pocitem vlastního potěšení a příležitostných pochval z úst mých rodinných příslušníků. S přibývajícími léty jsem tuto špatně zvádnutou činnost povýšila na zálibu. 

Apropo - místo němčiny se teď na stará kolena pokouším proniknout pod povrch angličtině. Moc mi to nejde, přesto se tímto jazykem dorozumím lépe. Takže zatím ho nezařadím na seznam nevládnutých činností. 

                                                            tráva

                                                                            Suchá tráva na hladině rybníka

aktivní senioři hobby
Autor: Jana Vargová
Hodnocení:
(5.1 b. / 20 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Eva Kopecká
Mám také oblasti, které jsou pro mě španělskou vesnicí. Celoživotně jsem příkladné dřevo na ruční práce. Dřív jsem měla pocit, že bych měla šít a plést, když to dělají ostatní. Rychle mě to přešlo. Zabíjet volný čas marnými pokusy - to je přece škoda. Zato mě život poučil v tom, že když opravdu chci, posunu se dál ve volnočasových schopnostech a dovednostech, na které jsem koukala zdáli a pak to prostě šla zkusit. Když se teď ohlédnu, v mnoha věcech jsem se hodně posunula dál a mám z toho radost. Jazyky mi vždycky šly, na základce a střední i na nástavbě jsem dělala celkem čtyři a domluvím se dodnes. Ruštinou ovšem vůbec. Ta byla totiž povinná, nebavila mě a z hlavy se mi ihned po studiu vykouřila.
Jana Jurečková
4 roky jsem se na gymnáziu učila němčinu, druhá polovina měla francouzštinu. Jen jedna moje spolužačka měla na vysvědčení jedničku. Protože měla tetu v Rakousku a doma s maminkou mluvila německy. Vzpomínám, že jsme jí jen mohli tiše závidět.
Hana Polednová
Hezky článek. Asi tak je to i s mým fotografováním a na stará kolena jsem začala s angličtinou jako opravdový začátečník na U3V a trochu oprášila ruštinu. Avšak vše se mi vybavuje v němčině a nevím, jestli se někdy anglicky pořádně domluvím.
Antonín Nebuželský
Jenom maličko. S tou němčinu se perou celý život, dalo by se říct. Učil jsem se mnohokrát, až předminulým časům jsem se dostal, jenže, když člověk nemluví, však víme. Píšu proto, že jsem se pustil do angličtiny, na YouTube, protože mě zve vnučka do Dubaje, tak abych nebyl úplně nemohoucí. A teď ta pointa : jak se mě ta paní učitelka v angličtině zeptá, odpovím německy, a anglicky, ani omylem. Začíná mi to pěkně lézt na nervy. To je můj příspěvek :-)
Vlasta Ledlová
Já mám celý život problém s ručními pracemi. Na některé nemám trpělivost, na jiné nejsem dost zručná. Koupím si tiskárnu a mám problém do ní vložit tonery. Ale na druhou stranu si ji přes WiFi umím propojit s telefonem nebo i-padem a tisknout na dálku. Propojím si chytrá zařízení v bytě a umím je ovládat, ale nenatřu futra. Na střední škole jsem se naučila němčinu, ruštinu a francouzštinu. Během tříletého pobytu v Budapešti jsem se kdysi dávno naučila maďarsky a potom v zaměstnání anglicky. Znalosti jazyků se v průběhu času měnily směrem dolů i nahoru. Dnes už používám více méně jenom angličtinu.
Anna Potůčková
Moc hezký článek. K jazykům dodám, že mě bavila ruština ve škole, němčina byla na účilišti za trest. Ale byla povinná. Když jsem byla na mateřské, dělala jsem písemný kurs esperanto, ale jak to člověk nepoužívá, tak se všechno časem zapomene. Nezapomněla jsem akorát jméno lektorky. Jmenovala se Papírniková a bydlela v Českých Budějovicích. Jméno jsem také zapomněla
Věra Ježková
S němčinou jsem byla v kontaktu od dětství. Dědeček i maminka uměli německy dobře. Když si přede mnou chtěli říct něco, co bych neměla slyšet, použili němčinu. A zasvěcovali mě do jejích základů. Na ZŠ jsem chodila na nepovinnou. Bavila mě, stejně jako ruština. Gympl byl k ničemu kvůli vyučujícím - hlavně němčinářce. Dva roky jsem měla angličtinu, čtyři latinu. Moc mě bavily. Když jsem zjistila, že mám lingvistickou duši, šla jsem studovat R a N na VŠ. Byl to krásný čas. Později jsem začala chodit na angličtinu, ale tu jsem se nenaučila dobře kvůli méně důkladnému způsobu výuky. V práci jsem ji pak ale potřebovala. Stejně jako své aprobační jazyky. Děda uměl také hezky kreslit. To jsem po něm bohužel nezdědila.
Dana Divišová
Hezký článek. Jazyky jsou i moje slabost. Celkem dobře jsem se po maturitě domluvila německy, německá rodina k nám jezdila na dovolenou. Po padesátce jsem musela najet v práci na angličtinu, docela jsem uspěla a nedělalo mi problém psát emaily do zahraničí. Dnes, kdy už vůbec jazyky nepoužívám, tak jsem spoustu slov zapomněla a mohla bych začít od počátku. Talent mne taky nějak minul.
Jana Vargová
Paní Ivano K., to není skromnost, jen jeden povedený snímek. Nicméně díky pochvalu.
Granda Nekonata
Hezké a milé povídání.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 49. týden

Staré české filmy a pohádky se minulý týden líbily, a tak v nich ještě budeme pokračovat i v tomto týdnu.

AKTUÁLNÍ ANKETA

Jak nákladné budou vaše letošní Vánoce - kolik zhruba utratíte za dárky, jídlo atd.?

Do 3 000 korun

21%

Mezi 3 000 - 6 000 Kč

20%

Mezi 6 000-10 000 Kč

20%

Přes 10 000 Kč

21%

Nevím, neumím to odhadnout

18%