Jak jsem se celý život snažila něco se naučit, a nepodařilo se
FOTO: autorka

Jak jsem se celý život snažila něco se naučit, a nepodařilo se

20. 11. 2021

Nebylo by správné tvrdit, že jsem se v životě nic nenaučila. Jsou však oblasti, které přede mnou dveře nejen zavřely, ale z druhé strany zatloukly silnými hřeby a zabarikádovaly těžkými kamennými kvádry.

Jak jinak si mám vysvětlit, že i když se o něco snažím, tak veškerá moje snaha vychází na prázdno?

Dětství a mládí jsem strávila v pohraničí na severu Čech. Protože se zde kdysi mluvilo německy, rodiče mě přesvědčili, že tento jazyk potřebuji, abych se domluvila. Ačkoliv jsem o německy mluvícího spoluobčana nezavadila jak byly roky dlouhé, jako poslušný potomek jsem v šesté třídě začala chodit na kurs němčiny. Ve večerních hodinách to pro mě, rozeného skřivana, bylo namáhavé s nepřekonatelným odporem. Domů jsem se vracela po osmé hodině a na moji otázku, zda neexistují kursy od pěti ráno, si členové rodiny ťukali prsty na čelo. Mladší bratr se mi za zády rodičů poškleboval slovy, která někde pochytil: der, dý, das, psí ocas! Úplně nepolíbená tímto jazykem jsem na střední školu nepřešla, a němčina byla jasným pokračováním. Na výuku v nevhodné denní době jsem se už nemohla vymlouvat. A pro francouzštinu nebo angličtinu v mém rozvrhu nebylo místo.

Němčinu nás učil starý profesor s aprobací němčina a latina. Předříkával nám básně, deklamoval odstavce z knih. Byl milý, hodný, ale nic nás nenaučil. Texty k maturitě nám připravil, my se je naučili nazpaměť. Kdyby si dva studenti po sobě jdoucí při maturitě vytáhli stejné téma, jejich pojetí by se nelišilo. Situace se logicky opakovala na vysoké škole. Opět jsem se zařadila mezi začátečníky. Notorické začátečníky. Jak jsem mohla, tak jsem se z přednášek a cvičení omluvila. Výsledek je ten, že se v němčině nedomluvím. 

Vždycky jsem se obdivovala všem, kteří si sedli k papíru a zfleku namalovali koně, opici, Eifelovku, čmeláka nebo květ růže. Moje akverely? Barvy se rozpily, věci ztratily pevné obrysy, a ačkoliv se podobné obrazy prodávají za horentní sumy, ty mé nikdo nikdy neobjevil. Smířila jsem se se skutečností, že moje výtvarné umění mě životem provázet nebude. Chybí mi to nejdůležitější - talent.

Můj otec rád a hodně fotografoval. Občas mě vzal s sebou, ale flexaretu z ruky nepustil. Nějak mi to nevadilo, protože jsem se těšila do temné komory. Fascinovala mě práce s fotografickým papírem, brzy jsem se naučila míchat vývojku i ustalovač, s kleštěmi jsem pracovala bravurně a leštička se mi stala mlčenlivou kamarádkou. Ještě teď si vybavuji pocity, když se na papíru v misce začaly objevovat stíny přecházející do konkrétního vyfoceného předmětu. Jenže rodiče se rozvedli a fotoaparát i fotokomora odešly s otcem.

Téměř čtyřicet let poté jsem po krátkou dobu pracovala v okresních novinách. Vyfasovala jsem malý foťáček na kinofilm, dostala doporučení, že mám vyfotit všechno, co bude zajímavé a se vzpomínkami na dětství šla do terénu. Při jedné cestě do kanceláře jsem se nachomýtla ke karambolu - na křižovatce se srazila dvě auta. Od místa střetu jsem stála asi 200 metrů; vědoma si pokynů šéfa jsem vytáhla foťák a fotila jako zběsilá. Film jsem vyvolala, vyrobila fotky a s trochou obav jsem předložila šéfovi: "Vy asi hodně koukáte na detektivky, co, milá kolegyně," utrousil šéf po shlédnutí mých snímků a dodal: "Vy jste fotila z velké dálky a spoušť jste mačkala jako kdyby vám šlo o život. Jako ti reportéři ve filmech." Měl pravdu, postavy na snímcích se daly zaměnit za blechy, dominantní a nic neříkající byla prázdná silnice. A že se někde v dáli pomačkala dvě auta, k tomu by musel být napsaný podrobný komentář. Foťák putoval ke kolegovi, který vždy přinesl fotky čitelné, publikovatelné, obsahově nezaměnitelné.

Dnes mám foťák digitální, a to, že moje fotky nikdy nebudou zdobit stěny výstavních síní nebo obývacích pokojů, mě neodrazuje od hledání zajímavých zákoutí, budov, stromů, hladin řek. Temná komora je dávno za mnou, dnes v počítači smažu všechno, co se nepovedlo. Tak, jak jsem rezignovala na němčinu a výtvarné nenadání, o to více a stále a znova a znova se pletu do umění fotografů. Tedy, abych je neurazila, s uměním v mém podání to nemá co společného. Jen s pocitem vlastního potěšení a příležitostných pochval z úst mých rodinných příslušníků. S přibývajícími léty jsem tuto špatně zvádnutou činnost povýšila na zálibu. 

Apropo - místo němčiny se teď na stará kolena pokouším proniknout pod povrch angličtině. Moc mi to nejde, přesto se tímto jazykem dorozumím lépe. Takže zatím ho nezařadím na seznam nevládnutých činností. 

                                                            tráva

                                                                            Suchá tráva na hladině rybníka

aktivní senioři hobby
Autor: Jana Vargová
Hodnocení:
(5.1 b. / 21 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Granda Nekonata
Hezké a milé povídání.
Daniela Řeřichová
Asi se s vaším článkem ztotožní více čtenářů. S manželem jsme fotili Flexaretou, vyvolávali, ustalovali, zvětšovali, tónovali v noci v uzamčené koupelně. Co se týká němčiny, měla jsem to jednodušší, neboť bratr žil od roku 1968 v Německu, a já jsem se chtěla domluvit s příbuznými. Moje vnoučata se od mateřinky učí anglicky, na filmy se dívají jen v originále. Přidali si k tomu ještě španělštinu a vnučka japonštinu a čínštinu. Já už v tomto oboru budu navždy chronický začátečník. Ale nedělám si z toho těžkou hlavu, baví mě se vzdělávat v různých oblastech a zkoušet nové věci a díky tomu poznávám další aktivní lidi.
Jan Zelenka
Kdysi dávno jsem se domluvil v několika řečech, sice bídně, ale domluvil. Nejlépe mi šla chorvatština. Když mě v roce 1968 chytli Rusové s letáky, mluvil jsem v té hrůze jako rodilý Rus. Ale čas běží a z hlavy se to pomalu vypařuje. Každý umíme něco, neboť průběh života se na nás podepsal i pozitivně. Když se ale chce, tak jde skoro vše. Hezký článek.
Vladislava Dejmková
Také si občas rekapituluji, co jsem zvládla a co ne. Teď se zabývám hlavně tím, co mě baví. Angličtina teď v pozdním věku patří k mým zálibám, věnuji se jí mnohem více než dřive za celý život. Mám k tomu docela motivaci - mladší kolegy v kurzu, spřátelenou rodinu v Anglii a ráda si pouštím i filmy v angličtině (ovšem s českými titulky), abych slyšela mluvené slovo. Ze své zkušenosti mohu doporučit ke studiu angličtiny Landigo (posílají denně lekce do mailu) a/nebo Duolingo. Lze najít na internetu. Obojí je v základní verzi zdarma a člověk si může postupovat svým tempem.
Věra Lišková
Těch věčných začátečníků, ohledně němčiny, je více. Nejste v to sama. Talent pro psaní ale máte, to nelze přehlédnout.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.