Úsměv pro bosou stařenku

Také potkávám lidi s igelitkami - občas jim dám také nějakou korunu nebo čokoládu, ale srdíčko mi při tom téměř krvácí

Paní Jano, díky za laskavý a citlivě napsaný příběh.

Ano, ale častěji jsou lidé bez domova hezky oblečeni z charity , ale prostě mají ty igelitky. Ovšem i změna. Batohy na zádech a mobily.. Dříve "stanovali " u řeky za městem. Už někam zmizeli. Stahují se do velkých měst.

Paní Jano, díky za milý článek, i když popisuje smutnou realitu dnešního života.

Citlivě napsané zamyšlení nad smutným osudem...

Smutné , citlivé čtení, je moc bědné, když takhle dožívá člověk na ulici. Ale stojí on vůbec o podanou ruku ? Možná některý. U nás takhle chodí již 30 let žena, jejímž domovem jsou roury od elektrárny,, oheň někdy rozdělá na zastávkách. Její chůze těžkne stářím. Nosí své bohatství v igelitkách, ale jiný život už nikdy nepřijme. Občas jí podám horkou polévku, namažu chléb, dám drobné a kráčí dál. Opravdu srdce těžkne.

Jano, díky Vašemu skvělému podání jsem tu paní vnímala jako by byla přede mnou. Také si občas všímám lidí bez domova u nás ve městě, neznám jejich osudy, tak o nich nepřemýšlím.

Krásně napsaný článek! Myslím, že v některé charitativní organizaci by paní určitě dostala boty i ponožky, kdyby chtěla.

Citlivý a zároveň smutný článek. Bohužel ...

Moc hezký článek ale obsahem také moc smutný. Kdo ví co je za jejím osudem. Upřímně je mi ji také moc líto.