FOTO: Jana Mesarčová

Úsměv pro bosou stařenku

7. 11. 2021

Časné podzimní ráno je vlhké, vtíravé, nepříjemné. Zahání nás do límců, choulí do kabátů, některé přinutí přilepšit svým dlaním úschovou v rukavicích. I těm „holokotníkovcům“, kteří s odporem nosí ponožky, naordinuje vyšší zateplené obutí.

Můj příběh

Autor: Jana Mesarčová

Hodnocení:

(4.9 b. / 25 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE

Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.

Zuzana Pivcová 7.11.2021 13:02

V Praze lze na lidi bez domova narazit pomalu na každém kroku. Už vzhledem vypadají velmi rozdílně. Někteří mají sice levné, ale čisté oblečení, možná od Armády spásy. Bohužel však často hraje neblahou roli alkohol. Nikdy nikoho neodsuzuji, dokonce nárazově někomu trošku finančně přilepším, ale vím, že tudy cesta nevede.

Daniela Řeřichová 7.11.2021 12:19

Děkuji za citlivý článek. Jezdím MHD denně, často si domýšlím osudy lidí bez střechy nad hlavou. Dcera pracuje jako psychoterapeutka, setkává se s hodně dramatickými příběhy. Ne každý je tak silný, aby ustál životní překážky. A ne každý chce svoji situaci změnit.

Jana Vargová 7.11.2021 12:04

Hvězdiček 5! Bohužel to neumím opravit. Pěkný článek o lidech, kteří to v životě nemají jednoduché.

Alena Švancarová 7.11.2021 11:45

Já si myslím,že si takovou cestu zvolila sama.

Jan Zelenka 7.11.2021 11:20

I takový je bohužel dnešní život. Moc pěkný článek!

Zpět na homepage Zpět na článek

Jitka (66 let): Nesnáším, když mi cizí děti říkají „babičko“. Taky vám to vadí?

Synové se rozvedli, mají nové partnerky, vyženili děti. Takže k mým dvěma vnučkám do rodiny přibyly další dvě dívenky. A obě mi automaticky začaly říkat „babičko“. Když jsem vyjádřila údiv, se zlou jsem se potázala.

Redakce

Milý deníčku, nejvzácnější dar

Nikdy jsem si žádný deník nepsala a věřte mi, že mě to docela mrzí. Mnoho událostí v našem životě se mi již dávno tak nějak vykouřilo z hlavy. Jen tu a tam probleskne vzpomínka. A tak jsem se rozhodla, že pár dní letošního léta budu zapisovat do pomyslného deníčku.

Elena Valeriánová

Vzpomínka na srpen 1968

Moje povolání je zdravotní sestra. Dne 20. srpna 1968 jsem nastoupila na noční službu v nemocnici na interním oddělení. Byl klid, pacienti spali, žádný akutní příjem, běžné administrativní práce, chystaní pomůcek na ráno, úklid.

Libuše Münsterová

Nudíte se? Pořiďte si zvířátko nebo nějakého obratlovce

Nemyslím si, že zrovna vy se nudíte. Ale kdyby náhodou... Zvířata, přesněji to, co jsme si pořídili, a je jedno, zda je to opeřené nebo chlupaté, si nás tak nějak uzpůsobí ke svým potřebám. Neboť pokud vlastníme cokoli živého a máme nějaký cit, není nám osud toho tvorečka lhostejný. A snažíme se, aby byl fit a v pohodě.

Ludmila Černá