Možná jsem si tím omlouvala svou zbabělost, neschopnost udělat radikální rozhodnutí. Když syn a dcera dospěli a odešli z domova, v podstatě jsme s manželem žili jako dva cizí lidé. Jenže já jsem měla pocit, že už jsem na rozvod a nový začátek stará. Ani jsem neměla prostředky na pořízení si vlastního bytu, tak kam bych šla? Když mi přišla policie oznámit, že měl nehodu, byla jsem pár dní v šoku. Přece jen jsme spolu strávili třicet let života, bylo v něm kromě toho zlého i hodně dobrých chvil.
Po pár měsících jsme se začala cítit tak nějak klidně. Vím, že mě za to lidé odsoudí, ale já se cítila dobře. Nikdo mi najednou nedával najevo, že jsem hloupá, nemusela jsem vařit, najednou jsem měla spoustu volného času. Vyhodila jsem z bytu některé věci, zařídila si ho jinak, nově, po svém. Změnila jsem účes. Najednou jsem měla chuť žít nový život a to byly maličkosti, kterými jsem si ho dělala.
Koupila jsem si poznávací zájezd po Itálii. Vždy jsem o něm snila, ale manžel nikam jezdit nechtěl. V autobuse jeli i dva starší muži. Postupně jsme se dávali do řeči. Byli to bratři, jeden z nich byl vdovec a ten druhý ho vytáhl na zájezd, aby ho trochu rozptýlil. Zůstali jsme v kontaktu i po návratu, oba bydleli v Praze stejně jako já, navíc shodou okolností nedaleko.
Jednou mě pozvali na grilování. Seznámila jsem se s jejich rodinou, byli to moc milí lidé. Došlo mi, že mě ten muž svému bratrovi-vdovci tak trochu dohazuje. Kdyby mi někdo dříve řekl, že v šedesáti navážu vztah, řekla bych, že je to šílenost. Ale stalo se.
Syn a dcera to příliš nechápali, syn mi dokonce řekl, že je trošku trapné, navázat v mém věku vztah rok po smrti muže. Vím, že to mnoha lidem tak může připadat. Ale já se teď, po dlouhých letech, zase těším na každý další den. Našla jsem nejen přítele, ale i jeho bratra, jeho ženu, jejich dceru, se kterými se stýkáme a rozumíme si. Přítel je velmi inteligentní, citlivý, váží si mě a dává mi to najevo.
Proč jsem se tady o sobě rozhodla napsat? Nechci na sebe upozorňovat, nechci se dělat takzvaně zajímavá. Chtěla bych se také omluvit, že neuvedu své celé jméno. Mám strach z reakcí, z toho, že by mě lidé kritizovali.
Ale jestli nějaká vdova prožívá trápení a má pocit, že její život skončil, může to pro ni být povzbuzením, nadějí do budoucna. Člověk nikdy neví, co ho v životě ještě čeká. Byla bych ráda, kdybyste takto můj příspěvek brali a neodsuzovali mě. Myslím, že by můj příběh mohl nějakým jiným ženám pomoci.
Zuzana (63 let, ovdověla v 59 letech, psáno pro neziskový portál vdovyvdovam.cz)
