Když je věk výhodou

Když jsem byla na základce, tolik jsem si přála, abych už byla dospělá a nemusela nikoho poslouchat. A když jsem dospěla, musela jsem poslouchat nejvíc sama sebe, abych nějak zvládla své povinnosti v práci, děti, rodinu. Nějak rychle vše uteklo, někdy mi ten šrumec i chybí, nyní v důchodu, ale nic se nedá vrátit. Život jde dál i náš a už i trochu vím ...

Dobrý den, člověk zraje jako víno. Recidivistu nepolepší víra, ale spíše věkem dospěje k tomu, že se dá žít lépe bez vězení. Stejně je to s tím, že my starší víme, že neúspěchy a rány osudu patří k životu. Kvůli nešťastné lásce neskáčeme pod vlak a konečně víme, že na světě je nějaký člověk, co k nám pasuje a ten, který nás nechce, ten není pro nás ten pravý, Jindra

Děkuji podruhé. :-)

Každá osobní výpověď je obrazem vlastního vnímání a nikdy nemůže být stejná. Něco se v mém životě dělo a dělo se to proto, že se tak dít mělo. Čím jsem dnes, jsem jen díky tomu, čím jsem byla včera. To samé platí o zítřku, budu tím, na čem "pracuji" dnes, neboť nejdůležitější je přítomnost. Jakákoliv závislost na čemkoliv pro moje bytí postrádá smysl.

Věrko, moc krásné zamyšlení.

velmi pěkný článek. Nemám potíže se svým věkem, i když je už "požehnaný". Potíže mám spíš se zdravotními potížemi, které, bohužel, k vyššímu věku patří. Nestydím se říct, že je mi už skoro 77 let. Mám dlouholetou přítelkyni, stejně starou jako já, která se se svým věkem nemůže smířit. Když jí bylo 70, tak mi řekla, že se ale k tomu nepřizná, že bude říkat, že je jí 68. Smála jsem se jí, že nevím o co je to lepší. Já jsem zažila život v různých podobách, dobrý i méně dobrých, ale dnes už mám na všechno jen ty dobré vzpomínky. Ty horší jsem nechala za dveřmi. Raduji se přírody, svých dětí, jejich dětí. Nejnověji ze svého 1. pravnoučka, který dnes oslavuje půl roku.

Já jsem zjistil, že s každým věkem, který jsem už měl za sebou, tak jsem ho hodnotil kriticky a věřil jsem si, že kdybych ho mohl prožít ještě jednou, že bych se s ním vypořádal mnohem lépe. Ten stav u mne trvá stále, tedy i nyní na stará kolena. Jen se to liší v tom, že za mlada jsem měl výčitky, že jsem měl více pracovat, že bych na to měl a nyní už od padesátky a dál ke stáru, došlo u mne k obratu, že jsem se měl více flákat, že bych i na to měl. :)

Věrko, i mně se Tvůj článek moc líbí.

Děkuji vám. :-)

Věrko, napsala jsi to moc pěkně. S tímhle se taky můžu stotožnit, protože mé dětství, potažmo i mládi zase tak krásné a růžové nebylo. Co vím zcela určitě je, že mládí nikomu opravdu nezávidím, taky proč. Naši potomci to totiž budou mít mnohem horší. Teď jsou zvyklí mít všechno, za pár let si budou utahovat opasky, jako jsme to dělali my. Tak jakápak závist? :-)