Dušičky nebo Halloween? Dýně je symbol, který rozděluje společnost

Dušičky respektuji, halloween se mi nelíbí. Nemá u nás tradici a mě taky zavání Amerikou. Stejně jako Valentýn, kterého taky ignoruji.

Byť ,,dušičkový", respektuji postoj ,,haloowennistů". Jen je mi smutno, že někteří lidé věnují víc času vyřezáváním oblud z kusu zeleniny než času věnovanému vzpomínkou u hrobu blízkých.

I náš vánoční stromek k nám byl začátkem 19. st. "zavlečen"... :-) Dýně se mi líbí tvarem i barvami, jsou různé. Hokaido mi chutná i v jídle, vařím polévku, jednu pěknou mám na kuchyňském stole zrovna. Vyřezat se z dýní dají krásné věci, můj zeť je v tom dobrý, hezká podzimní zábava. S Dušičkami to nespojuji, jen s podzimem, stejně jako třeba kaštany. Dušičky respektuji. Dětem se líbí různé halloweenské potvůrky, nijak to ale jako svátek neprožívají.

Já nemám rád dýně jako pokrm a už vůbec ne jako strašáky dětí a ani hromadné nájezdy na hroby na dušičky. Sám si přeji jen spálit bez jakéhokoli obřadu a pak rozptýlit někde do potoka Rokytky za krásného jarního počasí v době, kdy vyraší ty první malé zelené lístečky na jedné staré vrbě u potoka Rokytky za veselých vzpomínek mých blízkých na mne, tak jak jsem i já žil. To by měl být ten „můj obřad“ - žádné truchlení a pláč! Kolem té Rokytky ve Vysočanech jsem prožil své dětství v naší velké rodině, tam jsme si pouštěli lodičky z kůry a věřili, že se některá dostane až do moře. Já si na své rodiče vzpomenu několikrát za týden, vždy když něco hezkého vidím, když jím jídlo, které také oni měli také moc rádi, když slyším hudbu, kterou milovali, atd. Jsou tak se mnou v mém normálním světě, je to jen má intimní vzpomínka, převažují vzpomínky veselé. Vzpomínat na blízké v davech ostatních lidí na povel kalendáře se příčí mému celému založení, ale sourozenci je navštěvují na těch hrobech. Každý jsme jiný, tak ať si to každý dělá tak, jak je jemu libo. Tedy třeba i při pohledu za blikajícího svitu svíček v těch vydlabaných strašidelných kebulí naražených na kůly. :)

Ilustrační fotografie dokonale vystihuje moje pocity, když po několika dnech jdu kolem desítky vyřezaných dýní umístěných na každém schodu mateřské školky. Původně optimistické a úsměvné duté hlavy se každým dnem mění, až se stávají příšerkami, které dítky musí děsit, když i já se raději otočím, než abych se dívala na bezzubou zhrouceninu konkurující těm nejděsivějším sci-fi. Několik svěžích a veselých dýní zmizelo během několika nocí ještě v expirační době možné konzumace výtvarného díla. Procházím dýňovou kalvárii a uvědomuji si rozdíl mezi Dušičkami a Halloveenem? Láska a úcta k zesnulým by neměla podléhat času jako dýně.

Je zbytečné, aby kus zeleniny rozděloval společnost. Někomu se prostě líbí, někomu ne. Mně se nelíbí. Jednou jsem ochutnala dýňovou polévku a s dýní jsem provždy skončila. Halloween mi není sympatický. Mám ráda naše staré dobré Dušičky.

Mám ráda čas dušičkový i dýňový. Nějakým Halloweenem si ho určitě nenechám zkazit. Ten není povinný, tak koho baví, ať ho má. Vždycky žasnu nad vynalézavostí těch, kteří se zdobením dýní a jejich využitím v kuchyni i mimo ni zabývají. Ať žijí Dušičky! :-)