Je šest hodin ráno a někdo vytrvale zvoní na domovní zvonek. Dušan jde otevřít. Venku stojí Tonda, jeden ze štamgastů z jejich oblíbené hospody, a sděluje mu nepříjemnou zprávu. Kamaráda Petra sbalili policajti. Ráno kolem páté si pro něj přijeli. Večer všichni spolu seděli v hospodě, Petr trochu přebral a dost hlasitě nadával na zdražení piva a na komunisty. Našel se někdo, kdo ho bleskově udal a ráno se už Petr ani nestačil vypravit do práce. Dušanovi se během dne dokonce podařilo zjistil, kdo byl tím udavačem. Komunistický gauner, přisluhovač, neschopný opilec, který byl ve svém podniku placen jen za stranickou příslušnost a kladný vztah k StB.
Byla to jedna z posledních kapek. Už se moc nerozmýšlel, byl již rozhodnut. Byla to už jen otázka času a způsobu provedení. Čas jeho života v socialistickém Československu se chýlil ke konci. Jeho rozhodnutí bylo teď již nezvratné. A skutečně, za tři týdny byl v Rakousku. Všechno vzalo rychlý spád, i když to nebylo jednoduché. Nebylo, ale podařilo se, a Dušan věděl, že už nikdy se nevrátí, už nikdy nechce vidět ty ostnaté dráty, dělící zemi a její lidi od svobodného světa. Vůbec si v té situaci nepřipouštěl myšlenku, že by to mohlo být někdy jinak. Zvolil si emigraci – nejistou existenci bez návratu, v kapse cestovní pas ČSSR. Traiskirchen, Wolfsberg, Vídeň. Snad konečná. Pak se objevil Franta. Bylo to zanedlouho po něm. Samozřejmě o něm věděl, tak se hned hlásil. Dal o sobě vědět už z lágru.
To už Dušan byl ve Vídni a začínal zvládat situaci. Dělal všechno proto, aby mu co nejvíc pomohl. Za pár dní byl Franta z lágru venku. Pár týdnů bydleli spolu v jednom pokoji. Každý se snažil rozjet nějaké aktivity. Až jednou Franta přišel s tím, že odchází do Německa do Mnichova. Žádný problém, je to blízko, není to za mořem. On už byl velký problém zůstat v Rakousku a vůbec v Evropě. Budou ve spojení a budou se navštěvovat. Když se bude dařit, budou i spolupracovat. Ve Vídni pinglovali spolu v jedné putyce. Šlo to, muselo to jít. Našli si pár přátel, občas se objevil nějaký další emigrant. Dobří známí se ozvali z Toronta.
Svět za hranicemi socialismu začínal dostávat novou konkrétní podobu, situace se pro ně začala zlepšovat, Dušan začal také trochu podnikat, vyřešila se finanční a existenční otázka. Čas začal ubíhat rychleji, vzpomínky na domov začínaly blednout, ale zbavit se jich nedalo. Stejně jako stesku po domově. Když už to nešlo jinak, Dušan zajel za Frantou, jindy zase přijel Franta a zůstal pár dní. Pak se Dušan docela náhodně seznámil s Friedou a časem spolu začali žít. Tím se jeho emigrantský život samozřejmě změnil. Bylo moc pěkné mít někoho, kdo jej doma čeká, koho je možno obejmout, s kým se dá důvěrně povídat, s kým se milovat. Bylo to krásné, až neskutečně krásné, ale snad právě proto jejich vztah nevydržel a jednoho dne skončil. Samota byla zase zlá. Přátelé jej sice podrželi, vyrovnal se s tím. Večery a noci však většinou trávil sám.
18
Sobotní ráno ve Štýrsku. Probudil se poměrně brzy, ale znovu usnul. Vzbudilo ho až zaklepání na dveře pokoje. Za dveřmi zaslechl Aničku. „Že se nestydíš, venku už je krásný den, hodin jak na kostele a ty ještě spíš!" „Hned budu hotov,“ zavolal a začal se protahovat. Spalo se mu dobře, venkovský vzduch dělal své. Bylo již před devátou. Zašel do koupelny a za chvilku přišel do jídelny. Holky už seděly u stolu a číšník jim zrovna přinášel snídani. S úsměvem pozdravil, s úsměvem mu odpověděly. Skoro celou hodinu seděli u snídaně, povídali, popíjeli dobrou kávu. Pak se vydali obhlédnout okolí.
Počasí bylo nádherné, prostředí velmi pěkné. Prošli se lesem a lehce unaveni a spokojeni se vrátili až k obědu. Odpoledne si potom ještě vyjeli na výlet autem do Hardbergu, kousek dál za městem objevili nejkrásnější květinovou vesnici, tak to měla prezentováno u označení, a vrátili se až večer. Celý den se vydařil k jejich spokojenosti. Večer se trochu protáhl, Zuzce se nechtělo spát, tak s nimi dost dlouho seděla na terase penziónu, než s donucením musela ulehnout ke spánku, když ji Anička odvedla do pokoje. Usnula brzy a Anička se vrátila za Dušanem. Ještě zvládli moc pěkný večer a Anička odcházela z jeho pokoje až za svítání. Také neděli prožili v poklidu a pohodě a po obědě se vydali na cestu do Vídně. Cestou se již nikde nezastavovali a zavezl je až domů. Anička ho ještě pozvala na kávu a on pozvání neodmítl. Při pití tohoto dobrého nápoje jí řekl, co mu sdělil Fredy ohledně jejich bytu. Byl již pryč a nic nebránilo nastěhování. Anička souhlasila s tím, že je to dobrý nápad, ale že nemusí ještě tak spěchat. Myslela na společný vztah se Zuzkou. Na znamení souhlasu jen lehce přikývl hlavou. Zuzka si hrála, udělal s ní ještě nějakou legraci a pak se rozloučili. Cestou se zastavil ještě u Fredyho v bytě, úplně si představoval jaké to bude, až tam budou bydlet všichni tři spolu. S přáním, aby to bylo co nejdříve, odjel k sobě aniž by tušil, že zůstane jenom u toho přání.
19
Je středa. Celý den je mizerné počasí, chvílemi prší, fouká silný vítr. Celý den má také mnoho práce a plně se jí věnuje, aby nemusel pracovat až do večera. Kolem páté sedá do auta a jede domů. Celou cestu prší. Chtěl se původně někde zastavit a dát si něco k jídlu, ale pak si to rozmyslel s tím, že doma ještě určitě něco najde a jel rovnou domů. Čeká ho menší úklid a dodělat pár rozdělaných drobností. Již při otevírání dveří slyší zvonit telefon. Než se k němu dostane, vyzvánění ustalo, ale bliká kontrolka záznamníku. Hned jej zapíná a kromě jednoho vzkazu od známého slyší naléhavý a velmi zvláštní hlas Aničky.
„Dušane, hned přijeď, prosím tě, přijeď, stalo se něco strašného a mezi vzlyky cvaknutí sluchátka. „Panebože,“ pomyslí si, „co se děje?“ Hned vyráží z domu zpět k autu. Hlavou se mu honí různé myšlenky a pořád slyší ten naléhavý hlas Aničky. Dopravní špička mu znesnadňuje cestu, ale je na to již dávno zvyklý. Minuty ubíhají, každá červená na semaforu ho znervózňuje a cesta se mu zdá tentokrát mimořádně dlouhá. Konečně parkuje kousek od domu, kde Anička bydlí. Schody bere po dvou, v pootevřených dveřích se mu Anička s pláčem vrhá kolem krku. „Dušane, je to strašné, stalo se něco hrozného, Zuzka...“ „Co je se Zuzkou, co se stalo?“ „Auto, je v nemocnici, srazilo ji auto, před hodinou jsem se vrátila, skoro mě odsud vyhodili, nechtěla jsem, chtěla jsem tam zůstat, nechali mě tam nějakou chvíli, pak jsem musela odejít, budou mi telefonovat,“ vyráží ze sebe Anička mezi přívaly pláče.
„Jak se to stalo, je to vážné?“, ptá se. „Pořádně nevím, nikdo mi nechce nic pořádně říct, byla jsem v ordinaci, když se to stalo, chodívala se sousedkou a jejími dětmi ven do parčíku a tam si hrávaly, sousedka je v šoku, nechali si ji v nemocnici, její stejně stará dcera má zlomenou nohu, Zuzka má něco mnohem vážnějšího, nikdo mi nechce nic říct, jen to, že je na intenzívní péči, děvčata nějak vyběhla k silnici, sousedka si dává vinu, že je řádně nehlídala. Policie také pořádně nic neřekne, všechno je ve stadiu vyšetřování, já nevím co mám dělat, jestli mám čekat na telefon, já to nevydržím, já musím za ní, Dušane, já musím za ní.“
„Dobrá, dobrá Aničko, něco podnikneme, zajedeme do nemocnice, určitě to pochopí, pokusíme se získat nějaké zprávy o tom jak jí je, zkus se trochu uklidnit, já vím že je to strašné, ale pokus se uklidnit, něco podnikneme. Vezmi si nějaký prášek.“ „Dali mi v nemocnici na uklidnění nějakou injekci, bude to dobré. Já vím, že ty mi pomůžeš. Spoléhala jsem na tebe, vždyť já tu vlastně skoro nikoho nemám.“ Znovu se dala do pláče. Hladí ji po vlasech a snaží se ji trochu utěšit. Neví co má říkat, jak ji uklidnit. Chvilku oba mlčí. Anička přeruší mlčení již klidnějším hlasem: „Jsem ráda, že jsi tady, jsem moc ráda, že jsi přijel. Pojď, zajedeme do nemocnice, snad nás nevyhodí. Pokusíme se něco zjistit. Alespoň jí budu chvíli blíž, budu blízko ní.“
V nemocnici se ptají po lékaři, který by jim mohl dát nějaké informace. Přichází mladý lékař. Zdraví se s Aničkou, vypadá to, že se již viděli. „Vy jste otec?“ ptá se směrem k němu. „Ne, nejsem. Jsem jenom přítel.“ „Dobrá, počkejte tady a vy paní pojďte se mnou.“ Odvádí ji někam do kanceláře. Dušan trpělivě čeká na chodbě několik minut. Anička vychází ze dveří sama. Je ustaraná, ale celkem klidná. Začíná sama: „Má několik vážných zranění, nechtějí mě k ní pustit, zatím se neprobrala k vědomí, ale když nenastanou komplikace, bude to zítra lepší. Základní funkce jsou zdá se v pořádku, víc mi zatím nikdo neřekne.“ „Budeme čekat tady?“, zeptá se Dušan. „Ne, nemá to smysl. Chtěla bych jí být nablízku, ale tady nás přes noc stejně nenechají, doktor říkal, abychom šli domů, že nám dají telefonicky vědět, kdyby se něco změnilo. Nemá tedy cenu tady zůstávat, pojďme domů.“ Najednou je úplně jiná, realistická. „Pojď, půjdeme, Zuzka nás bude potřebovat potom, teď má lékařskou péči“.
Zvedají se a jdou ven k autu. Pomalu se rozjíždí. Anička vysloví přání, aby se někde na chvíli zastavili na večeři, nechce jet hned domů. Dušan ví o jedné pěkné menší restauraci, kterou mají na trase. Zajíždí na parkoviště. Anička je již mnohem klidnější, drží se ho za ruku a spolu vchází do lokálu. Vybírají si stůl u okna a číšník se jim hned věnuje. Anička chce bílé víno, on si dává minerálku a objednávají si pořádnou večeři. Chová se již zcela přirozeně. Rozmlouvají spolu, zmiňuje se, že to své sousedce ani nemůže mít za zlé, dětí tam bylo víc, nějak se seběhly k silnici, nedávaly pozor, řidič jel asi moc rychle, nestačil reagovat. „Policie všechno zjistí a vyšetří,“ dodá Dušan. „To na věci stejně nic nezmění, ať už je to jak je, hlavně aby se brzy uzdravila a bude mít z toho ponaučení pro příště, bude opatrnější...“ „To víš že bude, určitě bude, vždyť je ještě malá a takové těžké zkušenosti jí budou...“ Dívají se jeden na druhého, Anička mu tiskne ruku, oba se lehce usmívají, i když její úsměv je smutným úsměvem, nejraději by ji objal a políbil. Dodá ještě: „Pořád na to myslím, pořád to tady rozebíráme. Neměla bych teď na to myslet, ale ono to nejde. Jinak to asi nejde. To bych nebyla asi máma.“
Číšník přináší večeři. Jedí pomalu a téměř mlčky. Z restaurace odchází až kolem půlnoci. Jedou k Aničce. Ani jeden z nich nemůže spát. Leží vedle sebe, chvilkami zadřímnou a zase se probouzí, cítí, jak se Anička k němu tiskne, cítím její teplo, hroty jejích ňader přes tenkou košilku, oba pociťují náhle silné vzrušení, vášnivě se líbají a sundávají jeden z druhého noční prádlo, už oba nazí se převalují jeden přes druhého. Oba potřebovali to velké napětí ze sebe dostat. Milování ještě doznívá, je jim spolu moc dobře. „Dušane, já tady nemohu spát, ty se také nevyspíš, pojď, pojedeme k Fredymu. Do rána je ještě dost daleko.“ Souhlasí. Je ještě noc, jedou k Fredymu. Jsou poprvé sami v jeho bytě. Zdá se, že to bude lepší. Jdou si lehnout a on okamžitě usíná. Probudil se kolem sedmé hodiny. Anička ještě spí. Už ale jen chviličku, otevírá oči, dívá se na ni a vidí její ustaranou tvář. Zdá se, že se alespoň trochu vyspala. „Panebože, já blbá, pitomá, co když v noci volali z nemocnice, to mě mělo napadnout. Já tady klidně chrápu a Zuzka tam někde,“ najednou vybuchne. „Hned tam zavoláme.“ „Nech toho, mělo mě to napadnout, podej mi kabelku, mám tam někde telefonní číslo do nemocnice,“ a hned šahá po telefonu. „Mělo to napadnout alespoň tebe, když já byla tak hloupá, promiň, dej mi tu kabelku.“ Křečovitě svírá sluchátko, vytahuje lístek s číslem do nemocnice, po chvilce s někým mluví, ptá se na Zuzku a pak položí sluchátko. „Je to stejný, panebože je to stejný, ještě se pořád neprobrala. Já se zblázním, to není možné, musí se probrat, musí žít.“ Sedí na posteli a dívá se před sebe.
Dušan neví co říct. Zavezu tě domů, budeš u telefonu, stavíme se v ordinaci, kde si všechno zařídíš, já zavolám, že přijedu dnes později, nebude to žádný problém.“ „Dobrá, nebude ti vadit, když si dám bleskově sprchu?“ Mizí v koupelně. On mezitím vyřizuje své telefonáty. Pak se oblékají a jdou k autu. Doprovodí ji až do bytu, tam se obejmou a on se spěšně loučí. V práci vyřizuje jen ty nejdůležitější věci. Přesto mu to zabere pár hodin. Mezitím dvakrát volal Aničce. Nic nového. To se mu nelíbí, vůbec se mu to nelíbí. Nechce myslet na nejhorší, ale co kdyby? Raději na to nemyslit. Uvědomuje si, že ještě nic nejedl. Vzpomněl si, že koupil sáček mrkve. Dal se do křoupání syrové mrkve. Čeká ještě jeden důležitý telefonát a pak to pro dnešek může zabalit. Probírá ještě zbytek pošty, dělá si pár poznámek, důležité termíny, zvoní telefon, dnes je to ten poslední. Projíždí odpolední dopravní špičkou. Řady aut se jen pomalu posunují od křižovatky ke křižovatce. Konečně se propletl ulicemi a daří se mu zaparkovat. Dveře bytu nejsou zamčeny, jde dál do bytu, je prázdný, Anička tu není. Co teď? Sedí a stolu v kuchyni a dívá se oknem ven. Venku si hrají děti. Ještě nedávno si tam s nimi hrála i Zuzka. Zvoní telefon. Rychle bere do ruky sluchátko a očekává Aniččin hlas. Ale je to Fredy. Volá jen tak, zatím o ničem neví. Dušan mu říká ve stručnosti, co se přihodilo. Ten je z toho celý vedle. Ptá se na nemocnici, dává mu jména dvou známých lékařů, kdyby se něco zkomplikovalo. Domlouvají se, že zavolá večer. Minuty pomalu ubíhají, stále přemýšlí, co má vlastně teď podniknout. Zaslechne otevírání dveří a Anička vchází do kuchyně.