„Ségra, zvedni se, dneska se mnou půjdeš na Barabu,“ prohlásil můj mladší bratr intonací připomínající vojenský povel. „A to jako proč?“, zeptala jsem se z horizontální polohy. „Protože všude rozhlašuješ, jaká jsi turistka, přitom už několik dní jen ležíš a donekonečna posloucháš písničky. Už z nich musíš být zblblá.“
Baraba bylo místo s chatou na malé mýtince v lese nad naším městem. Scházela se tam parta kluků a holek v pubertálním věku pod vedením místního zubaře a jeho manželky. Říkali si Zálesáci. Nikde nebyli registrovaní, spojoval je zájem o pobyt v přírodě kombinovaný s drobnými a neškodnými lumpárnami a škodolibostmi. Věkem jsem mezi ně zapadala. A protože mi jejich aktivity nebyly proti mysli, zapadla jsem i do kolektivu.
S ruksaky, kterým se tehdy kvůli rozměru říkalo „ucpavači vlaků“, jsme brázdili Čechy od severu k jihu, od západu na východ. Na zádech jsme vlekli stany, spacáky, ešusy, kotlíky, konzervy a náhradní oblečení. Nevyšli jsme ze smíchu, rozveselilo nás kdeco, hlavně když někomu něco upadlo, nebo on sám se pod tíhou na zádech svalil do trávy. Naší oblíbenou destinací se stala Žihle a její blízké i vzdálenější okolí. Viklany, Poustky, Sklárna – lesy i louky jsme měli prochozené po mnoha stezkách.
Základnu jednoho z nezapomenutelných výletů jsme měli u Černého rybníka. Radek, náš samozvaný vedoucí, nás postavil před hotovou věc: „Zítra se vydáme na Rabštejn. Když všechno půjde hladce, jsme večer zpátky, takže s sebou jen vodu, svačinu, čepici a náhradní ponožky. Start bude ve 12 hodin. Jediná podmínka, kterou jsem stanovil, je, že nepůjdeme po vyznačených turistických trasách, ale podle azimutu.“ Byli jsme zvyklí na různé piškuntálie a buzola měla v našem vybavení stálé místo, pracovat s ní uměli všichni. Jenže Radkova podmínka měla háčky: směli jsme si s sebou vzít buzolu jen jednu a po cestě jsme se nesměli nikoho ptát, kde jsme a jak se dostaneme do cíle.
Jako před startem nějakého závodu jsme se v pravé poledne postavili do řady, batohy na zádech, čepice na hlavách a v zádech 33°C. Ještě jsme nevykročili, a už jsme cítili, jak nám pot teče od krku do nižších pater těla. Naše devítičlenná skupina vyrazila. O buzolu jsme se střídali, šlapali po stezkách zvířátek, prodírali jsme se vysokou trávou, obcházeli bažinatá místa, vyhýbali jsme se ostružiníkovým keříkům, mezi vysokými stromy jsme si zahráli škatulatabatulata, z oblečení odstraňovali kuličky lopuchu. Po čtyřech hodinách a několika krátkých zastávkách jsme se složili do stínu vysokých borovic a konstatovali, že nevíme, kde jsme. „Podle mapy to od rybníka do Rabštejna je asi pět kilometrů,“ prohodil Pepa a pokračoval: „Podle toho, jak mě bolí nohy, a podle hodin odhaduji, že jsme ušli 15 kiláků a nevíme, kde jsme.“ Vedro nás zmáhalo, voda docházela, Radek se začal tvářit tajuplně, nikoliv příznivě tajuplně. „Doktore, přiznej se, ani ty nevíš, kde jsme,“ provokovali jsme našeho vůdce. „Ale vím, a navíc znám zkratku, takže vstávejte bando líná a hurá do cíle!“ zavelel.
Po více než hodině bloumání jsme došli k borovicím, které jsme opustili. „Radkuuuuu!, nezačínej zase se zkratkami!“ zaznělo výhružně. Aniž bychom zubaře museli přivázat k prvnímu stromu jako k mučícímu kůlu, přiznal se a naši neutěšenou situaci dokonal konstatováním, že buzola se nějak asi sama od sebe porouchala. „Tvoje podmínky stále platí?,“ zaznělo unaveně od jedné zhroucené postavy. „No, platí, přece nejsme bábovky. Jediné, co povolím, je, vyžebrat někde vodu.“
V nějakém stavení, daleko od hlučící vesnice, jsme si vodu vyprosili a všichni jsme zaháněli svrbění jazyků před otázkou, kdeže to leží Rabštejn nad Střelou. „Když kdysi spadlo letadlo do pralesa, tak se lidi zachránili tím, že šli po proudu malého potůčku, většího potoka až se dostali k řece,“ nadhodil Vojta. „Tak ti teda díky, ale vidíš tady nějakou tekoucí vodu kromě té z pumpy?“ zazněl dotaz. Kam naše oči dohlédly, všude jen louky, lesy a – cesta k domu. „Vydáme se po ní, ta nás dovede do nějaké vesnice,“ zajásala Alena. „Tak to zase prrr!“, zasáhl Radek. „Pravidla jsou pravidla, půjdeme zase mimo civilizaci."
Zvuky z polí, lesů, luk a strání, jindy okouzlující, nás přestaly zajímat. Mátožně jsme klopýtali přes kořeny stromů, zakopávali o kameny velikosti náprstku, funěli a v duchu proklínali, k čemu že jsme se to nechali přemluvit. Slunce zapadlo, tma se pomalu snášela mezi nás, až nás zcela obklopila. V půl desáté s hvězdnou oblohou nad hlavou jsme v dálce zahlédli světla. Jako kdybychom obživli. Přímou cestou i necestou jsme zrychlenou chůzí pádili, i když to není zcela výstižné slovo pro náš pohyb, spíše jsme se plahočili s nadějí, kterou pociťovali Jeníček a Mařenka, když se blížili k perníkové chaloupce. Už i Radkovi bylo jedno, jestli se nacházíme u Rabštejna, nebo zda jsme nedošli třeba do Manětína, Kaznějova nebo do Plas. A světe, div se! Před námi v údolí, několik stovek metrů daleko, se pyšně vypínal kamenný most. „Vidíte, tak jsme to zvládli,“ s posledními zbytky optimismu Radek zaznamenal náš cíl.
Nějakou nadpozemskou silou jsme se dostali ke zřícenině hradu, cestu nám osvětloval jasný měsíc. Na cimbuří jsme se svalili, batohy ponechali svému osudu a vyčerpaní jsme oddechovali neschopní jakéhokoliv komentáře. Postupně jsme usínali přikrytí jen svěžím vzduchem s hlavami položenými na zemi porostlé trávou.
Ráno nás přivítalo modré nebe, slunce postupující a nabírající na síle, hlad a žízeň. „Bolí mě celý člověk,“ zaznělo z chumlu těl, odkud se vysunovala tu jedna noha, tu jedna ruka, tu část postavy. „A co teď?“, vyřkl kdosi otázku, která se proháněla všemi přítomnými hlavami. „No, sníme zásoby, doplníme tekutiny, a jestli pojede nějaký autobus někam poblíž našeho rybníka, tak pojedeme. Jinak po turistické trase nás čeká pět kilometrů,“ vyhodnotil situaci Radek.
Veřejná doprava nejela. Naše ležení jsme poklidili, každý si sbalil svoje sakypaky, francovkou jsme namazali lýtka a stehna, ignorovali puch z propocených triček, a s vidinou konkrétního počtu kilometrů jsme se vydali k dočasnému rybníkovému domovu. Tam jsme podle mapy odhadli, že jsme neušli pět, ale asi tak 35 kilometrů. Zaprášení, unavení, nevyspalí se špinavým vším, co jsme s sebou vláčeli, v neděli v podvečer každý s úlevou otevřel dveře svého bytu. Po týdnu, když jsme na Barabě vzpomínali a už se jen smáli, jsme do kroniky na samostatnou stránku zaznamenali výlet pod heslem: "Ať žijí zkratky!" a všichni jsme se podepsali pod druhé motto: „Všude dobře, doma nejlépe! Ale na Rabštejně to také není k zahození!“