Tak dlouho chodil se džbánem pro ego, až na starobu zůstal sám

Před víc jak rokem jsem ještě k článku neměla co dodat. Sice nevím, zda můj první, dnes už zesnulý manžel "sedlal koně, aby v utajení odcválal vysypat pytlíček", ale s odstupem času bych se mu ani nedivila. Nakonec odešel sám, protože nevěděl, že.......... Ona totiž ta socha (z Reykjavíku) je celá já před třiceti lety, přesně taková, která by podle pana Vrby 09:50, "vyhovovala přesně L. Sobotovi, kterou hledal v seznamovací kanceláři u M. Šimka https://www.youtube.com/watch?v=qnSvk9Ft2u4" :-) :-) :-) Kdyby z děvčete po letech vyzrála moudrá žena, tak by nebalila svoje švestky, nikam by neodcházela jen proto, aby jinde pekla koláčky bez lásky. Vím jak je těžké hledat a nalézat vlastní hodnoty, které jsou tou pravou odměnou pro mě samotnou. I v páru může být člověk sám sebou, což nevylučuje šťastné soužití ♥

Vidím kolem sebe, ale po 48 letech nechápu! Láska je ještě daleko hlubší, vděčnější, přetrvala nemoci, postižení dítěte, pracovní problémy...... Je jen větší strach o toho druhého a víra, že můžeme prostě obyčejně jít dál tak jako rodiče, prarodiče a Bůh dá ! i vlastní synové. Ani miliarda nemůže nahradit opravdovou lásku , matematicky řečeno, s proměnnou.

Mockrát jsem v okolí i v rodině viděla, že nikdo není pořád nahoře a nebo pořád dole. Bohužel si lidi myslí, že jim jejich pozice v rodině vydrží. Jenomže léta přibývají, sil ubývá a kdo má kousek cti v těle, jednou si musí přiznat, že na druhého nahlížel nespravedlivě a neoprávněně. Nevím, jaký pocit má stárnoucí člověk, když zjistí, že jeho mazánci a protěžování favoriti zřejmě zapomněli jeho adresu a nákup donese a úklid udělá ten opomíjený, kterému se nemohlo přijít na jméno. Nikdy člověk neví, jak se to v životě zamíchá. Velice snadno se řekne z pozice silnějšího nějaký soud nad někým /pracuji, jsem zdravá, mám manžela, v rodině moje slovo platí/. Těžko se pak hledá řešení z nově vzniklé situace / jsem vdova, jsem nemocná, práci nemám, nezvládám ani péči o svou domácnost a potřebuji někoho, kdo se tu aspoň denně zastaví/. Mým dětem jsem nikdy jejich partnery nehaněla. Brala jsem je jako lidi, které si mé děti vybraly a žít s nimi budou ony, já ne. Moje děti taky nejsou žádný zázrak. Já samozřejmě taky ne. Bývalý muž to měl jinak. Po vzoru svých rodičů ohrnoval nos nad kdekým. Stačilo nižší vzdělání, menší majetek, vada na kráse, tělesný nedostatek běžného charakteru, cokoliv. Roky ukázaly, že se pozice změní raz dva. No a za někým, o němž se vědělo, že od začátku a neopodstatněně trval na své pozici soudce, který má pravdu, i když ji nemá, ty děti v případě potřeby jdou,jenom když musejí. Nastává samota, kdy člověk musí řešit zhoršující se zdravotní stav a je na to zoufale sám. Nikomu to nepřeju, ani těm, kdo si to snad i zaslouží. Jako rozvedená jsem tu pomoc nabídla x krát a byla vděčně přijata. Už nešlo o člověka, který mi trvale ztrpčoval život. Šlo o pomoc, která odnikud a z jiné strany nepřišla. Když jste jediní, kdo je schopen a ochoten pomoct, pak nezbývá, než jít a udělat, co je potřeba. Řeklo by se možná, že Jsem morální vítěz. Ano. Značně opotřebovaný. Protože tu spoustu času jsem mohla využít ke sportu, rekreaci, odpočinku. Znám i jinou zábavu, než po práci vařit, péct a tahat těžký nákup. Dusit v sobě dílem vztek...na pečovatelku by peníze byly, ale proč ji platit, když je v rodině blbec, co to je ochotný udělat zadarmo...a dílem radost, že někdo nemá v baráku ani kus pečiva a já nesu teplé jídlo, upečeno a základní potraviny, na které se osazenstvo vrhne hned, jak se za mnou zavřou dveře. Dnes, kdy už nemusím být všude a mohu dělat, co chci a kdy chci, konečně umím i odpočívat....

ano, paní Anno, odepření doživotního servisu za nulovou odměnu, to ani otec mých dětí neustál. Není dobré nechat si šlapat na svou důstojnost a ztrácet sebeúctu. Gratuluji Vám k rozhodnutí.

Opravdu příhodný, mně povědomý název článku. Ten můj nebyl nevěrník, ale nadřazený, sebestředný sobec, narcista, který rodinu vůbec mít neměl. Když děti dospěly, odešla jsem k jeho velkému překvapení. Odepření doživotního servisu mi nemohl zapomenout. Lásku už jsem sice nenašla, ale sebeúctu ano - další roky jsem prožila zajímavě a s vědomím, že pro muže už nejlevnější pracovní silou v domácnosti, jak říkala na adresu manželek moje babička, už nikdy nebudu. Teď je starý, žije v domě, v domě má trezor, na něm sedí a je sám. Neměnila bych, mám kolem sebe šťastnou rodinu. Bylo to patrně nejlepší rozhodnutí v mém životě.

Pro pana Martina Vrbu - Děkuji Vám za reakci. Bude to asi shoda jmen. Chodila jsem na ZDŠ ve Světlé Hoře /okres Bruntál / Neměla jsem šťastné první manželství, aby toho nebylo málo obě děti mi tragicky zahynuly. Po 13 letech jsem se rozvedla a našla si druhého muže, konečně jsem měla štěstí. Jsme spolu už 27 let.

:-) Defilé přetvořených klišé nemůže zapadnout do pestrosti vztahových průserů a hnusů,... bylo nebylo. :-)

Paní Jurečková, to že jste zahodila na svého bývalého manžela telefonní číslo a napsala to sem, tak to znamená, že se vám vryl do mozku (asi ne do srdce) mnohem víc a že zahozené telefonní číslo k zapomenutí nebude stačit. Vás už ani děti nespojují? Žádné spolu nemáte – pokud ne, tak v tom zapomínání budete asi úspěšnější. (Nevrátila jste se náhodou ke jménu za svobodna? Nechodila jste na ZDŠ Nad vodovodem v Malešicích – tam chodila totiž se mnou moc prima žačka toho jména, co uměla tak pěkně malovat)

Chce to hodně odvahy, ale žít život, který nestojí za nic opravdu nejde. Na svého bývalého manžela už nemám ani telefonní číslo. Možná se někdo zeptá - proč? Protože jsem ho zahodila.Je potřeba zavřít dveře a nikdy se tam nevracet....

ano, sochu jsem fotila na Islandu v Reykjaviku, bylo tam vice zajimavych soch, tato mi k pribehu byla dosti vymluvnou