Čas zoufalství a beznaděje. Rodiny si neumí poradit s péčí o starého člověka

Co mám zkušenosti ze svého okolí, není vždy v silách rodiny se o svého nemocného rodiče postarat, i kdyby chtěli ... Jeden příklad za všechny: maminka 90, Alzheimerova choroba v posledním stádiu, dcera za mořem ( tam tři děti, vnuci), syn v domě, bez partnerky, sám opakovaně léčený, dg. rakovina - staral se dlouho, ale maminka nakonec skončila na odd. se zvláštním režimem v DS ... Nevím, jak např. pan Kotas by to řešil ... Ono se někdy lehce řekne, ale hůř udělá ...

Řekla bych, že čím skromnější dětství a čím víc sourozenců dítě mělo, tím víc si umělo všeho později vážit. Praxe života mě přesvědčila o tom, že pokud rodiče přistupují ke všem dětem stejně, ty děti se jednou o péči a pomoc dovedou podělit. A že čím víc je vybrané dítě preferované, tím méně toho ten jejich favorit je ochoten pro ně udělat. Umí totiž jen brát. Jedináček to má složité. Někdy se o něj rodiče starají tak, že se radši odstěhuje co nejdál. Pak je možnost péče diskutabilní. Celá rodina je zvyklá žít jinde, a stěhujte partnera a děti 200 km daleko, z domova, od původní práce, ze školy... Jedináček, který nebyl péčí dušen, omezován, atd, to má pak na triku sám, s pomocí partnera nebo bez. Což může být opravdu náročné. Neměl by se ale odříkat možné pomocí. Je možnost pečovatelské péče, kterou lze s návštěvami prostřídat. Aby jeden chodil x krát týdně kvůli nákupu, s prádlem, uklidit, na popovídání, to je při práci a vlastní rodině náročné.

Paní Skopanová, nevydržel bych v cizině ani den, kdybych věděl, že se mým rodičům jen stýská, natož kdyby nějak strádali. Vyrostl jsem v početné rodině s totální péčí rodičů ve velice skromných poměrech, ale rodiče nám věnovali všechen čas a tak nepřicházelo v úvahu, že bychom je všichni na stáří opustili a jen vědomí toho, že je nás tolik, odjela sestra do USA. Ale i to se na nás všech podepsalo – moc nám chyběla a jí se také moc stýskalo. Jsme výjimečná rodina s ohromnou soudržností, kde láska je na prvním místě a teprve daleko za tím nějaká kariéra a "nakazili" jsme tím i své partnery - ani jedno z našich čtyř manželsví se nerozvedlo, ale problémy byly všude.

Pane Kotasi, souhlasím s vámi, že i takoví lidé jsou mezi námi. Ale já znám více těch druhých, kteří se snaží, aby se o své rodiče postarali dle svých možností co nejlépe. Protože žiji v bytě na jednom sídlišti cca 40 let, trochu už je znám. Pracují, snaží se pomáhat s vnoučaty, někteří měli celá léta pejsky, a tak se stali i ve stáří jejich přáteli. To vypovídá spíš o jejich dobrosrdečnosti, než o tom, že by byli špatní. Ti domácí mazlíčci jim často zlepšují jejich zdraví, protože ne všichni jsme v důchodu tak vitální, abychom se mohli postarat ještě o naše 80-ti či 90-ti leté rodiče. Asi je to v rodinném domku jednodušší, ale vždycky to záleží hlavně na zdraví toho, kdo má pečovat. Proto nejsem k lidem v tomhle směru tak kritická.

Paní Pokorná to bychom ovšem nemohli mít žádné diplomaty, poslance EU, archeology kopající v Egyptě apod. Já vím vy byste se bez nich obešla.

Jsou to kruté chvíle pro rodinu, při nejlepší vůli se to někdy nedá zvládnout. Můj děda a babička byli zdravotně schopni úměrně svému věku a když se nachýlil čas, chvilku zastonali, ale spíše to už bylo dáno věkem a ani nepobyli dlouho v nemocnici, jen pár dní. Maminka na tom byla hůře, tu jsem vozila do Červeného kříže jak do školky, ale nikdo nebyl umístěn v Domově seniorů. Nějak jsme to zvládli. Dnes je vše tak hektické a pomalu nedostatkové pro lidi pečující o své nemohoucí rodiče. Špatný závěr života.

:-) :-) Od autorky článku i od pana Kotase bych očekával rozhřešení při bezbřehosti jejich tvrzení, závěry a doporučení nejen pro zadky našich předků, solidarita je skoro sprosté slovo a neoplývají jí ani kalkulované útulky neziskovek pod rouškou křesťanské lásky. I "postřižiny" mají jinou tvář a jiné vyznění rad potrhlých hasičů "musíte se více snažit, pane správče, taky bysme vás mohli odvolat..." :-) :-)

Ještě uplyne mnoho vody, než se situace s umístěním seniorů v péči v DS změní k lepšímu. Zhoršuje to čím dál tím větší počet starých lidí a také více než jisté zdražování života seniorů, žijících osamoceně. Na to by se měla nová vláda zaměřit především. Když se o prarodiče budou starat jenom rodiče, moc toho nevydrží. Pak se může stát paradox, že umírají mladší jejich rodiče tu bezmocní zůstávají. Toto ale my nevyřešíme, a proto se tím nesmíme stresovat.

:-) Paní Pokorná, deus ex machina, moje poznámka 15:34 nereaguje na vaši z 15:19, tajemným řízením jste mě předběhla ve vložkovně, navíc kategorickou formulaci titulku bych radši smlčel, jde o lacinou atrakci dramatizací všednosti, přesto účinnou. :-) :-)

:-) Vzdálenost od člověka k člověku se nemusí měřit na metry a kilometry, vyšší úroveň vzdělání bývá jen optický klam jako z olejové skvrny na menší či větší vodní hladině, vidíme šířeji, ale nehluboko, rodinná etika - věčný problém ideje sounáležitosti, která nikdy za moc nestála navzdory Desateru... :-)