FEJETON: Jak jsem vzal Káju do divadla
Ilustrace: Tomáš Polák. Poskytnuto portálu i60

FEJETON: Jak jsem vzal Káju do divadla

17. 10. 2021

Karel je zlatej kluk, bezvadnej obětavej kamarád, elegán, docela dobrej amatérskej fotbalista, šikovnej počítačovej grafik a těžkej hypochondr. Neboli, podle Mezinárodní klasifikace nemocí v něm sídlí duševní porucha číslo F45.2.

Nám ale to jeho věčné teoretické potácení se mezi životem a smrtí vůbec nevadí, máme ho rádi, je s ním sranda. Ostatně, již slavný pan profesor Thomayer v roce 1885 v časopisu Lumír o hypochondrech napsal: „Jsou však najisto lidé v každém ohledu normální, kteří podobné obavy až směšné projevují“. Karel by se dokonce mohl chlubit členstvím ve velmi vybrané společnosti – slavnými hypochondry byli třeba mistři pera Hans Christian Andersen, Marcel Proust či Tennesse Williams. Dále například otec evoluční teorie Darwin, filozof Kant, výtvarník Warhol. Z českých luhů a hájů pak možno uvést třeba herecké Vlastíky Buriana a Brodského. Pravou velmistryní hypochondrie ale byla zakladatelka moderního ošetřovatelství, anglická zdravotní sestra, politička a spisovatelka Florence Nachtingalová. Ta během svého devadesátiletého života údajně víc než 57 roků strávila na lůžku, v přesvědčení, že je marod.

Na rozdíl od Florence se Kája pouze nepovaluje na loži v ponurých myšlenkách na své chřadnoucí orgány a tělesné systémy, nýbrž jedná akčně. Když se například ve tři v noci rozhodne, že ho v nejbližších minutách klepne pepka, resp. mozková mrtvička, sbalí si batůžek a jde bušit na vrata nejbližšího zdravotnického zařízení. Případně volá záchranku. Když si odře holeň a tudíž mu do těla zaručeně vstoupil tetanus, oznámí lidstvu, že nanejvýš do tří týdnů umře v křečích. Pokud se tak nestalo a čirou náhodou přežil, změní svou diagnózu na bércový vřed, protože hojící se oděrka má podezřele začervenalé okraje. Klasickou hypochondrii Karlík doplňuje i moderní mutací této poruchy – kyberochondrií. Na všelikých zdrojích na počítači pilně vyhledává veškeré údaje a statistiky nejen o chorobách, které už má, ale i o těch, které mu hrozí a které tedy určitě dostane.

Jak už bylo řečeno, Kájovo přesvědčení vlastní zdravotní zchátralostí akceptujeme. Jemu zase nevadí, že řveme smíchy, když vypráví, jak bojuje s chorobami o holé přežití. Oběma stranám tahle symbióza vyhovuje. Jen já, blbec, hnán jakýmsi nedomyšleným lidumilstvím, jsem jednou učinil pokus o její narušení. Programově jsem Karla vzal do divadla na Molièrovu komedii Zdravý nemocný. Naivně jsem usuzoval, že mu klasikovo nastavení zrcadla odhalí pravdu, že bude z hlediště odcházet se sebeironickým úsměvem na rtech a lehkým vrtěním hlavou nad tím, jak proboha mohl žít v onom směšném hypochondrickém sebeklamu.

To jsem tomu dal! Stal se pravej opak. Karlovi věčně skuhrající Argan vůbec nepřipadal trapnej, bytostně ho chápal a naplno s ním soucítil. Občas se ke mně naklonil s poznámkou: „To je hrozný, voni mu snad nevěřej.“ „Tohle vy zdraví nikdy nepochopíte.“ „To znám, to jsem měl taky.“ Radostnej závěr komedie s ním vůbec nehnul. Žádnej sebeironizující úsměv, žádný vrtění hlavou. Mlčení indiánské stařeny. Jdeme ještě na podivadelní pivko do nonstopáče, a já se přece jen pokouším vyrazit z něj nějakej celkovej závěr: „Tak co, Karle, co ty na to?“ „Ale jó, docela dobrý divadlo, ale ten námět moc neberu. A taky mě už ke konci krutě bral hřbet, to víš, ty moje vyhřezlý plotýnky.“

V jednu v noci mi zvoní telefon. Karel: „Hele, to víš, že Molière zemřel chvíli po tom, co slezl z jeviště, právě když hrál Argana? Teď jsem to tady našel na Wikipedii. Já to vidím tak, že ten chudák, už když to psal, asi věděl svý. A ten závěr tam dal, protože doufal, že se třeba ještě vyhrabe ze srabu. To znám.“

Naprosto nevím, co na to říct, Karel ale naštěstí pokračuje: „Hele, kdybych odpoledne nepřišel na karty, tak mě omluv, ležím. Jak jsme stáli na pivu, začalo mi píchat v koleni, to víš, ta moje artróza.“ Mně je ale jasný, že náš Kája odpoledne na mariášek přijde. Určitě s dramatickým pokulháváním, a určitě si po několika partiích začne stěžovat, jak ho z držení karet bolí ten jeho nešťastnej karpální tunel. My se budeme chechtat a krásná symbióza zůstane zachována.

Fejetony Tomáše Poláka
Hodnocení:
(4.9 b. / 17 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Marie Faldynová
Ta kyberchondrie mě dostala! To je opravdu nejnovější epidemie!
Alena Švancarová
Pobavila jsem se.
Jana Kollinová
Zajímavý a příjemný fejeton. Těším se na pokračování. Autor je jedinečný v tomto žánru na i60.
Svatava Páleníková
Hezky napsáno!
Daniela Řeřichová
Děkuji za další parádní fejeton.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 46. týden

Co se děje na podzim v přírodě? Tak právě o tom je vědomostní kvíz tohoto týdne. Kolik tentokrát získáte bodů?