Odpočinek přestal být přirozenou součástí života. Lidem chybí, ale nevědí to

E.Kopecká: hezky napsáno

Naučila jsem se odpočívat až nějaký ten rok před důchodem. Přinutilo mě to. Každý rok naberu nenápadně jeden neduh. Není divu. Jako nejstarší dítě doma plno práce. Jako manželka jedináčka sama na děti, domácnost, zahradu. Jako rozvedená dvě další brigády, abychom se majetkově vyrovnali. Po rozvodu jsem měla pár hodně časově náročných koníčků. Dnes nechápu, jak jsem to stíhala. V práci mi nikdo nic neulehčí. Bohužel všichni vědí, že makám a mlčím. Mám naloženo, jako tam málokdo. Na to, že jsem takzvaně ve věku, ještě stíhám pomáhat mladým. Podotýkám, je to vzájemné. Jsou v práci kolikrát dlouho a mají to dobře placené. Já chodím do práce jinak, takže když přijdou, mají třeba vypráno, pověšeno, vyžehleno, uvařeno. Já za to dělám na zahradě polovinu co dřív. A kolikrát s nimi ani nejedu a jsem raději doma. Navíc mám praxi, stíhám domácí práce mnohem rychleji, než oni. Peru a vařím současně a tak. Jak říkám, do důchodu se těším. Mám plno plánů a jsem ten typ, který se nenudí a vždy si činnost najde, i když ho zavřete na x dní či týdnů doma.... Ale jak se mi chce spát, tak se prostě natáhnu a hotovo. Tělo si řekne. Dneska už umím i poslechnout. A už taky nemám potřebu hnát za dokonale uklizenou domácností, že musím všude být, že mi někde něco uteče, atd. Každý se diví, že se do důchodu těším. Nic jiného mi nezbývá. A to jsem na důchod měla už domluvenou brigádu. Jsou tam ale takové vztahy, že se na to vykašlu rovnou. Někteří lidé, mladí, starší, mají pocit, že se musí využít každá příležitost. Olítávají akce v okolí, nikoli proto, že jim to něco říká, ale proto, aby tam byli. A aby dali foto a komentář na facebook. Musí to být hoňka a neumím si představit, jak doma vypadají volné chvíle. Patrně sezením nad soupisem, kde všude něco je příští týden a nad časovým harmonogramem, jak to zkombinovat, aby se to stíhalo. Tenhle způsob života se mi zdá poněkud zničujícím. Sejdou-li se takoví dva, co jsou jeden hot a druhý čehý, dělají chybu, když partnera tlačí do aktivit, které mu jsou na hony vzdálené. Do divadla přece nepotáhnu manžela, o kterém vím, že bude otrávený a že tam usne. Můžu jít sama nebo s kamarádkou. Hrabat se na zahradě můžu sama. Muž může na fotbal, na ryby, na pivo přece taky beze mě. Když mě zajímá historie, pojedu si na zájezd s exkurzí. No a večer se sejdeme a každý může říct, co kdo zažil, nebo oba utahaní jít spát. S vědomím, že vedle oddychuje člověk, který mě respektuje a vím, že tam nejsem sama.

Život je samá změna. Napřed se učíme vše zvládnout a v důchodu se učíme odpočívat. Jsem spíš aktivní a učím se nehonit sama sebe...

příloha: https://www.youtube.com/watch?v=tELukXCQBV0

Lidé jsou různí a dokonce se mění v čase. Prošel jsem si vším, od lenošení v době školní docházky až k workoholismu v zaměstnání, kdy mne práce hrozně bavila a skoro pohlcovala, kdy jsem byl na sebe pyšný, jak umím zvládat to, co ostatní neuměli, dělal jsem doslova za tři a byl jsem u toho šťastný, až jsem se z toho nervově zhroutil. Poznal jsem i já, že mám svůj strop, kdy mne přejde humor. Nyní mne už nic a nikdo „ke klusu“ nepřiměje, vracím se do doby hraní a terasa a zahrada a hudba a internet je můj svět. Netoužím se vůbec někam hnát po výletech, vždyť mám celý svět před sebou v té nejlepší 4K kvalitě a zadarmo – tedy skoro zadarmo. Podívejte se na následující video, co všechno bych si musel zařizovat, do jakých všech formalit bych se musel pustit, abych se tam podíval, jak by mne ze všeho bolela hlava a pak i nohy a kolik uhlíkové stopy bych tím Zemi „nadělil“, takto se na to kouknu a vidím všechno lépe, než kdybych tam byl.

:-) Však je taky zastavení symbolem odpočinku, když se ho někomu nedostává, nemusí to být boží řízení, ale naše, za člověkem dřeným do vyčerpání jistě zůstaly statky, hrady, tvrze, Pane Bože, díky... :-)

Je to přesně tak, a nejhorší je práce z domu. Tou se ztrácí rozdíl mezi klidovou a pracovní fází, nutí to člověka stále sedět u počítače. Mám kolegu, který o víkendu nezvedne telefon a po 17 hod a před 9 ráno nepracuje, a má můj hluboký obdiv.

Rozdíl je lenošení před důchodem a lenošení v důchodu. Před důchodem jsem o tom vlastně jen snila (zastavila jsem se až ve chvílích velkého vyčerpání), teď si ho pořádně užívám. Pane Bože, díky!

Já mám takovou škodolibou radost, že když se mne někdo zeptá, co pořád dělám, tak odpovídám nic...Líbí se mi ten vyděšený obličej tazatele. Od té doby, co jsem v důchodu, si svůj čas pěkně dělím na aktivity a odpočinek a to nicnedělání obvykle obsahuje malování (máme s několika stejně naladěnými a nejen staršími kolegy a kolegyněmi kurz kreslení - již šestý rok!), čtení, občas nějakou kulturu mimo domov, ale také jen to "nic" třeba v lehátku na zahradě s pohledem do dáli. A běžné domácí povinnosti neberu jako aktivity, je to pouze dlouholetá rutina jak v domě, tak v zahradě. A povaluji se ráda...

Takový je můj manžel. Neumí odpočívat. Příjde z práce a obleče se do montérek. Stará se o pole, zahradu, slepice, dělá myslivost. Tvrdí, že je to pro něj relax, ale i to se nesmí přehánět. Večer není unavený, ale zedřený. Nic mu nesmím říct, to bych to schytala. Já jsem v důchodu a užívám si ho. Dopoledne uvařím, uklidím, nakoupím. Prostě to, co stihnu a ostatní práce si nechám na druhý den. Odpoledne mám celé pro sebe. Největší sluníčka jsou 2. Kocourek Mikeš a malá kočička. Mám ráda četbu, jízdu na kole, procházky, výlety /výlov rybníka v Tovačově /, zkouším nové recepty. To je ten pravý odpočinek.