Odpočinek přestal být přirozenou součástí života. Lidem chybí, ale nevědí to

Tak to já bych mohla být přeborníkem v lenošení. Celý život jsem něco musela. Nejdřív doma, pak ve škole, pak v práci, pak i chvíli v důchodu, protože nebylo zbytí. Teď nemusím nic, co není v mém/našem zájmu. A mé zájmy zaberou celý den. Naštěstí mám vedle sebe člověka, se kterým si v tomto ohledu maximálně vyhovujeme. Nejlépe se nám lenoší společně. A nevěřili byste, jak takové lenošení dovede unavit. To pak spolu i odpočíváme. :-)

Patřím k těm, co neumějí odpočívat, ale tělo si pak řekne samo. Loni jsem objevila lázně Poděbrady a letos si týdenní pobyt naordinuji opět. Relaxem jsou pro mne setkávání s přáteli, návštěvy divadel, koncertů. Každému vyhovuje něco jiného a to je dobře.

Nerozděluji žití před důchodem a v důchodu, ale zajetá ve starých kolejích jsem pokračovala ke své škodě ještě dalších deset-dvanáct let v důchodu. Až současné žití má úplně jinou podobu. Nejsem "otrok" nikoho, ani ničeho, ani nemám potřebu z někoho "otroka" dělat.

Rozdělila bych žití před důchodem a v důchodu. Když přijde člověk pozdě odpoledne z nákupu a práce, rychle připraví večeři, tak je unavený a chce odpočívat..pokud trávím čas v důchodu, můžu si jeho využití upravit podle svých zájmů a koníčků. Uklízet se dá jednou v týdnu, pokud si udržuji pořádek, nejsem přece otrok svého bytu. A na výlety můžu chodit s tím, koho to baví a manžel, ať si kutí nebo spí...

My to máme u nás tak. Když se vzbudíme, řekne manželka :"co budeme dělat"... A když neuteču, tak jsem v procesu".

Každý to má jinak. Proč by se měl někdo nutit do odpočívání, když je raději stále aktivní? Já jsem byla vychována tak, že pokud odpočívám, jsem líná. Trvalo mi hodně let, než jsem se toho zbavila. Takže odpočívám ráda. Ale jen tak ležet mě nebaví. To jedině, když jsem hodně unavená. Jinak přitom musím číst, dívat se na televizi nebo si hrát hry na tabletu.

To jsem byla přesně já, dlouhé procházky, výlety, dovolené ...................., pro mě byly ztrátou času. Rodina, zahrada, údržba domu, všechno mělo přednost, HLAVNĚ PROTO, ABY MĚ NĚKDO NEPOMLUVIL, uvnitř rozervaná, bolavá až hrůza, ale to nikdo neviděl. Je pravdou je, že dlouhé procházky, poznávací výlety, dovolené ...................., nepotřebuji ani dnes, zvyk je zkrátka "železná košile". Přesto všechno, "nic není jako dřív, nic není jak bejvávalo....". Dnes jsem svobodomyslný člověk, vůbec mi nezáleží na tom, co si o mém životním stylu kdo myslí a to, co jsem si celý život odpírala, si užívám jak mi náleží.

:-) :-) To je téma, to je téma, to nás pámbu trestá, že se nemodlíme a dny sváteční pěkně nesvětíme, k tomu mi stará první žena záviděla, když jsem jako pravidelný domácí pradlen a žehlič u těchto prací odpočíval a promýšlel svoje témata. :-) :-)