Kdo by ji neznal - oblíbená trampy i vodáky patří mezi naše nejhezčí řeky, a to nejen díky svému malebnému okolí, ale i dvěma krásným peřejím. V její horní části jsou to tzv. Stvořidla a v dolní části mezi obcemi Krhanice - Pikovice najdete peřeje druhé. Pokud je velká voda, jsou peřeje k sjetí velmi obtížné, ba přímo nebezpečné. Na své střední a dolní části má tato řeka množství jezů s propustmi.
O tom, kde Sázava pramení, se v minulosti vedly dlouhé spory. Vyvěrá totiž jako malý potůček v oblasti Žďárských vrchů v chráněné krajinné oblasti. Přístup k prameni je omezen, vede k němu jen pěšinka hustým lesem. Pokud vytrváte, stanete pak u pramene celkem nenápadného, který je označen žulovým kamenem s nápisem „Zde pramení řeka Sázava“. Až v současné době bylo prakticky upřesněno, kde se vlastně nachází pramen Sázavy. Od pramene směřuje pak řeka na západ jen jako malý potůček, postupně sbírá přítoky a pak se stává divokým potokem. Asi po pěti kilometrech napájí jako jeden z mnoha zdrojů rybník Velké Dářko na Českomoravské vysočině.
Já ji znám už jako řeku poměrně klidně plynoucí. Po jejích dnes už pořádně zarostlých březích se totiž ráda procházím z Pikovic směrem k “Posázavské stezce.”
Sázavě se říká Zlatá řeka proto, že zlato tu rýžovali už Keltové přímo z jejích písečných nánosů. Ve středověku se potom začalo těžit zlato ve štolách. Janu Lucemburskému prý umožňovalo, aby financoval své válčení po celé Evropě, Karlu IV. pak, aby si koupil půlku Evropy i císařskou korunu.
Než se dostanete na Posázavskou stezku, procházíte příjemnou krajinou podél řeky Sázavy a vpravo se vám naskýtá pohled na národní přírodní památku, vrch Medník. I tam vede naučná stezka, i tam se ve středověku dobývalo zlato. Dodnes je Medník pokrytý různými jámami. Ovšem nejen bývalou těžbou zlata je Medník znám. Roste tam totiž navíc Kandík-psí zub - chráněná rostlina, která se nevyskytuje nikde jinde.
Projděte se tedy se mnou podél dříve zlatonosné Sázavy, vylezte po poměrně dost špičatých kamenech v části stezky, které dají tedy dost zabrat, aby se vám otevřel krásný výhled na jeden z meandrů řeky. Právě když jsem se snažila o co nejlepší fotku, proplouvala dole pode mnou skupina úžasně barevně oblečených děti v kánoích. Z výše stezky to vypadalo, jako když po řece plují pestrobarevné korálky.
Podzimní slunce babího léta osvětlovalo k večeru celou krajinu a z přítmí stezky, která se nacházela ve stínu skal a stromů, se to celé jevilo jako nádherné přírodní jeviště, překrásná scenérie.
Na zpáteční cestě jsem nemohla minout a nevyfotit si koníky, neprohodit pár slov s mladičkým rybářem, kterému se nepodařilo zrovna nic chytit a byl z toho poněkud rozmrzelý. Ale zato k nám připlavala najednou ondatra či snad nutrie, o které jsem si nejdřív myslela, že je to rybářův pes. Byla na nás zvědavá a snažila se k nám vylézt na břeh. Jenže jí bránilo bahnité dno řeky (naštěstí),a tak se k nám nemohla dostat. Tak to všechno jsem viděla během jediné podzimní procházky. Stála opravdu za to.