Léta pionýrská 3

Hezké počtení, také jsem měla a mám ráda knihy. Životopisy osobností se mi snad ze všech líbí nejvíc.

Ano, každý z nás je originál. A každého v dětství či mládí bavilo něco jiného. Co knih se týče, měla jsem ráda knihy, kde se píše o skutečné události jako třeba byla kniha Bez dcerky neodejdu, nebo pak knihy o horolezeckých výpravách, nebo knihy kde je děj z hlubin. A pak jsem měla ráda ruční práce, kterým mě učila moje maminka. A pak lásku k pejskům mám také z rodného domova.

Děkuji vám za ohlasy. Soňo, možná už Jana Pokorná neprovádí, už má taky léta, ale jsem rád, že jsi v Nelahozevsi byla. je to obyčejná vesnice, ale protože je to místo mého mládí, mám, k ní zvláštní vztah.

Tvoje básně Honzo jsou jedinečné , už z dob mládí v Tobě byla velká citová hloubka ke všemu, co jsi prožíval. A vše zraje. Tak jsem viděla Nelahozeves, pěkné městečko s nádherným zámkem , který byl plný návštěvníků . Marina na břehu široké Vltavy je moc pěkná a dala jsem si výborné borůvkové knedlíky se spoustou šlehačky. Jen rodný dům Ant.Dvořáka jsem viděla jen zvenčí, neměli průvodce. Škoda. Lásku k Třebenicku moc chápu, jsem z nedaleka a zajizdim sem často.

Myslím, že jako vyhraněná osobnost jste se až do současnosti příliš nezměnil, jste introvert, Vaším světem jsou především knihy a vlastní tvorba. Zdědil jste lásku k domovu po svém otci. Já osobně jsem se tu už vícekrát zmínila o kraji svého dětství - Lomnici nad Popelkou v Podkrkonoší blízko Českého ráje. Můj vztah k tomuto kraji byl tak silný, že jsem se dlouhá léta nemohla smířit s "přesazením" do jihočeského Týna nad Vltavou. Paradoxní je, že tatínek dožil v Lomnici, která byla rodištěm jeho ženy . maminky, zatímco ona pak dožila z vlastního rozhodnutí po smrti tatínka v jeho rodišti - Týně. Myslím, že oba nebyli šťastni, protože pravý domov ztratili. Jsem moc ráda, že jsem si postupně Týn zamilovala a rozhodně ho považuji za svůj domov víc než Prahu. Díky, Jendo.

Ve školních letech byla převažující náplní mého volného času také četba. Dívčí románky mě minuly. Vyrůstala jsem s foglarovkami, dávnými příběhy Eduarda Štorcha, či Josefa Augusty, romantickými hrdiny Waltera Scotta a Alexandra Dumase. Občas jsem to proložila mysliveckými povídkami a dobrodružstvími majora Bigglese z dědovy knihovny. Básně o domově, o Praze, o přírodě mi vždycky vháněly slzy do očí. Slohy mi nikdy nešly, takže obdivuji každého, kdo dokáže poutavě psát - ve verších zvláště. Při čtení vaší básničky ty žluté hlaváčky přímo vidím. Kresby vašeho tatínka jsou krásné.

Jedno jak píšeš, každý jsme svým způsobem originál. Mně jsou literární díla velmi vzdálená, tíhnu celý svůj život ke zvířátkům a krásám přírody. Snad i proto, že jsem v mládí nepoznala nikoho, kdo by mne tak trochu " přeorientoval". Ale upřímně, nestěžuji si. Beru si plné hrsti toho co je mi blízké a procházím životem jak umím. Krásně píšeš.Bertice

Jendo, já jsem ve školních letech četla hlavně dívčí romány. A Káju Maříka. V. Huga jsem nečetla nikdy. Do tvého pocitu domova se dokážu vcítit, ale neznám ho. Celý život ale cítím pouto k otcově rodné Příbrami a vesničce blízko ní, kde jsem trávila krásné prázdniny.