Mladí mění zaměstnání po roce, starší jsou často v jednom celý život

Dobrý den, jsem konzervativní. Polovinu života jsem pracoval v jednom podniku v úzké profesi, kterou jsem jako státní úředník druhou polovinu kontroloval. Myslím si, že člověk by si měl vybrat práci, co ho baví a aby mu vyhovoval kolektiv, protože není nic ohavnější chodit do práce, kam se mi nechce. Myslím si, že personalisté možná zjistí schopnosti pro danou práci, ale jeho volní vlastnosti posoudí pouze jeho nadřízený!!! Proč? Lidé se odjakživa přibírají hlavně podle sympatií nikoliv výkonu či schopností. Zaměstnavatel by si měl každého zaměstnance vážit a dát mu to najevo. Lidi totiž nejsou.. Jindra

Jo tak toto je pravda. Já také měnil své zaměstnání snad jen 3x během celého života. To moje starší dcera, ta je pravý opak. Teď momentálně je zrovna bez práce. Nedávno mi ale posílala že se jí povedlo najít docela zajímavou nabídku https://www.prace-naschleb.cz/ tak že to prý vyzkouší. Doufám, že jí to vyjde. :-)

Je mi 54 a jen jednou jsem v zaměstnání vydržela 8 let, bylo to za mateřskou a paní měla 3 děti po 3 letech, takže to vždycky vypadalo, že se vrátí, stejně jsem z posledních 3 let odešla o rok dřív, šikana a ponižování od kolegyně už se nedala vydržet. V mládí jsem to "prokládala" mateřskou - 3 roky doma, 3 roky v práci, mám 3 děti. Déle se totiž nikde vydržet nedá, ten stereotyp je ubíjející a pak kolegové, kteří se zdají zpočátku Ok už by po delší době člověk zabil. Takže hurá za novou zkušeností. První rok je člověk z nové práce "ve smyku", učí se, druhý ho strašně baví, protože už ji umí a 3. rok už je to otrava a stereotyp. Takže střídání míst není jen pro mladé, jsem středoškolačka a jsem ochotna dělat cokoliv, dokonce teď uvažuji, jelikož 35 let už +- odpracovaných mám, že část roku budu ŽÍT z úspor a v část roku na to vydělávat, protože žiji velmi skromně a nemám pocit, že mi něco chybí, jako mladým.

Celý život jsem se držela jako ten příslovečný švec svého kopyta. I když jsem občas měla tendenci jít do jiného oboru, vždy jsem volila tu svou jistotu s malým platem, na kterou jsem měla školu. Když po revoluci došlo k té spoustě změn, splnila jsem si tu svou životní představu. U oboru jsem zůstala, ale tam, co mě to vždy táhlo, pomáhám, jak potřebují a jak mám čas. Proč nemít placený koníček, když tam jsou se mnou spokojení. Na druhou stranu se v mojí původní práci taky mnohé změnilo. Když jsem tam kdysi nastoupila, měli hlavní slovo ti, co tam byli dlouho. Dnes, kdy jsem tam dlouho já, na mě slovo nikdo zvědav není. Je člověk dobrý jen na práci. Přijde zvenku někdo nový, a když si u nás a díky nám zvýší kvalifikaci, s klidem odejde na lepší místo. Vůbec mu není trapné, že my se mu přizpůsobovali ve vybírání volna a že když byl ve škole, někdo tu práci za něj musel udělat. No a když to člověk řekne nahlas, tak mu ostatní řeknou, že musí pochopit, že každý má právo se rozhodnout za sebe. V tomto směru mě nedávno pobavilo vedení, které mi řeklo, přece nemůžete odejít do důchodu dva měsíce před koncem roku, koho sem asi tak seženeme...a tak se člověku, který i přesto svou práci dělal celý život rád, vybaví další přísloví. A sice o tom, že čím víc jeden táhne, tím víc mu je naloženo. Já samozřejmě nejsem zastáncem filosofie, aby mladí mlčeli a poslouchali ty zkušené a zaběhlé. Ale někdy mi to přijde takové zvláštní. Na pracovišti, které člověk vybudoval, roky se na něm podílel, aby měl ten letitý makat a držet pusu? Mohli by totiž ti mladí třeba říct, že se do jejich kolektivu nehodí a že by měl být odejít a vyměněn...

Syn dělá technologa a zmínil se, že není problém někoho propustit, ale vychovat si za něj náhradu trvá další tři roky. Těžko říci, kteří odcházejí a kteří "jsou odejiti" :-)

Všeho moc škodí. Je ale zřejmé, že pohled dnešních mladých lidí je dost odlišný.

On se člověk jinak rozhoduje když je sám a když má na krku děti a hypotéku.