Volby po italsku
Ilustrační foto: Pixabay

Volby po italsku

5. 10. 2021

Stalo se to na přelomu dubna a května 1990. Ano, v době, kdy ve společnosti přetrvávalo opojení z listopadu, kdy pro vycestování byla zapotřebí víza a kdy nebyly mobily ani internet.

Tehdy jsme si s Honzou Skorkovským řekli, že se poprvé v životě podíváme „pořádně na Západ“. V Itálii se chystalo fotbalové mistrovství světa, tak proč nepřežonglovat Apeniny od jednoho moře k druhému s fotbalovým míčem vedeným ve vzduchu nebo na čele? Teda žongloval Honza, já byl… dnes by se řeklo manažer, zařizovatel všeho. Vyrazili jsme od moře a už za dva dny jsme byly v horách, ve městě Chieti.

V Chieti, jakož i v celé Itálii, se právě schylovalo k obecním volbám. Já si hned řekl: to je úžasné, uvidím první svobodné volby. Jak asi vypadají? Kdo to celé řídí? První, co jsem uviděl, byla záplava plakátů a letáků úplně všude. Oči přecházely nad tou krásou (uvědomte si, že do té doby nic takového neviděly), nad tou rozmanitostí, nad tou svobodou volby! Po ulici jezdila auta, z nichž nadšení výrostkové vyhazovali plné hrsti navštívenek, což byly ve skutečnosti volební minibilbordy s fotkou a jménem kandidáta. To mě trochu zarazilo, ale jak víte, v Itálii se mezi odpadky a přírodou  moc nerozlišuje.

Pak tam jezdila další auta s tlampači, ze kterých se linula nějaká stejně nadšená hlášení, takže jsem pochopil, že mám jít k volbám a koho volit. Další auta byla polepená volební reklamou. Z postranní ulice vyrazil hlouček rozjařených osob s nějakými nápisy a vlaječkami. Asi extrémisti, říkal jsem si.  Já mezi tím chodil a v úžasu hleděl na ten mumraj, v němž se na sobě nezávislé politické strany ucházely o přízeň občanů voličů. Chápejte, do té doby to bylo pro mne něco nevídaného. (Kdyby se mezi čtenáři náhodou octl někdo pod 50 let, tak připomínám, že za socialismu byla jediná kandidátka a tam mohli být jen ti, které prověřila a schválila komunistická strana. Takže jste mohli jen přijít a do urny vhodit jediný hlasovací lístek. Anebo byste k volbám nešli, což by se hned po volbách dozvěděl váš zaměstnavatel, škola vašich děti, uliční výbor KSČ a snad i domovnice. A měli by proti vám pořádně nabito. Takže k volbám se odvážilo nejít méně než 1% občanů.)  

Napadlo mě, že bych se mohl dozvědět víc. O co vůbec jde, kdo kandiduje, jak to probíhá. Našel jsem si tedy redakci místního deníku a tam se seznámil se všemi pěti členy redakce. My, čerstvě svobodná země, jsme pro ně přece taky byla určitá exotika. Angličtina nešla ani jednomu z nás, ale přece jen jsme si o té Cecoslovacchia něco řekli a pak jsem otočil řeč na volby.

„Vidím, že ulicemi projíždějí automobily a z okének se vyhazují letáčky. Kdo to povoluje?“

„Povoluje?“ dívali se po sobě. „Kdo by to povoloval? Kdo chce, ten to dělá.“ Až na ten binec, který pak zůstane, říkal jsem si, ale to, že lze svobodně propagovat své kandidáty, mě nadchlo. Další malá lekce z demokracie. 

„A jak se určí kolik stran může kandidovat nebo spíš, za jakých podmínek?“

„Nějaké podmínky tu jsou, ale je snadné je splnit.“

Pak už jsem měl odvahu položit tu hlavní otázku. „A vy? Koho asi budete volit vy? Jestli to není tajné…“

„Ale kdepak,“ usmívali se. „Tady Sergio je křesťanský demokrat, Paolo republikán, Larissa je socialistka, Pietro asi bude volit komunisty. A tady náš fotograf,“ ukázali na skromného muže v pozadí, „to je neofašista.“ Přitom se jen přátelsky ušklíbli.

Já zůstal jak omráčený Stalinovým pantoflem. Jeden je katolík, druhý republikán, další socialista a dokonce jeden fašista! Je toto vůbec možné? A představte si, všichni si tam v redakci žijí ve vzájemné pohodě. To dělá ta demokracie, hluboce zažitá svoboda a vzájemná tolerance, jinak jsem si to neuměl vysvětlit.

Dnes je to vpodstatě i u nás, až na tu toleranci a až na to, že lidé velmi úzkostlivě tají své politické preference. Jako by se styděli nebo neměli dost odvahy postavit se oběma nohama na zem a trochu se porvat (verbálně!) o své názory. Jsem zvědav, kolik lidí si letos dovolí hodit svůj volební hlas do koše (protože přece máme svobodu, že) nebo se nechá obalamutit pouhým bilbordem. Kolik?

cestování politika volby
Hodnocení:
(4.8 b. / 11 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jiří Dostal
:-) No konečně! :-) :-) :-) Když jsou po přestřelce všichni mrtví, taky už bývá zpravidla jedno, kdo začal. :-) Jako metafora to samozřejmě kulhá, když se zdržujeme tím, kdo to bude uklízet, dědickými řízeními,... ona nás pak sranda z hromady mrtvol přejde. :-) :-) :-)
Jitka Caklová
Já si nezačala :-)
Jiří Dostal
:-) :-) Autor článku si vůbec nezaslouží, abychom se bavili přebíjením alegorií a metafor, ačkoliv jeho procovsky komisní střehy si oživení žádají. :-) :-)
Jitka Caklová
Nesnižuji Vaše teze, ale měla jsem na mysli slunce jako metaforu. Znám lidi, kteří vnitřní sílu nemají ani na výsluní. V chaloupky stínu vyjde nastejno se, "Sedej panenko v koutě, budeš-li hodná najdou tě.". Když v chaloupky stínu, ani v koutě nechybí vnitřní síla, tak na rozdíl od chaloupky v tom koutě alespoň nebolí za krkem.
Jiří Dostal
:-) :-) I v chaloupky stínu v rokli pod strmým srázem vzhlížet lze ke slunci a hledat ztracenou vnitřní sílu, ale fakt jenom nakrátko a bolívá z toho za krkem. :-) :-)
Jitka Caklová
Dobře znám ten neblahý pocit vnitřní rozkolísanosti, způsobený vnějšími vlivy. Raději si uchovávám vnitřní sílu a navenek projevuji svoji malost, než naopak. Už nechci zažívat ten pocit, znovu a znovu se drápat z rokle strmým srázem mezi velikány za sluncem, kde bych ztracenou vnitřní sílu, za vysokou cenu, znovu a znovu hledala.
Jiří Dostal
:-) Ne ne, na omluvě trvám a z pokání ani nemusím držet hubu, obojí se totiž týká jen nepřehlednosti mého sepisování, věcně beru zpět opovážlivě familiární slova o kravinci, kterým jsem žertem nabízel zvětšení významu hlasu atd., protože jsem vám nechtěl vymlouvat deklasování vlastního hlasu na myšinec atd. Nebudu to se snahou "byt hezké" přehánět, opravdu mě úlet mrzí tím víc, že přehlušil obsah prostého tématu. Zdravím, J.D. :-)
Jitka Caklová
"Z prošlých bran mám ztvrdlou kůži, z pokání mám ztichlý hlas .........." https://www.youtube.com/watch?v=Dy5VmpouK_E Z různosti prožitých životů, možná z rádoby vtipnosti a pohody nepoznám, zda emotikon vyjadřuje odlehčení situace nebo ponižující posměch. Ve smyslu výše uvedené písně pokládám omluvu za bezpředmětnou.
Jiří Dostal
:-) :-) Velice se omlouvám za zřejmě nepřehlednost diskuse, téměř si zakládám na pohodové debatě, emotikony nepřidávám na parádu, v kontextu jsem si dovolil odlehčit už tak nevážné fekální téma "otíráním o kravinec", .... ačkoliv... teď jsem možná nepochopil pobavenost vašeho ohrazení, asi teď není vhodné zdržovat vysvětlováním, zkrátka se mi to nepovedlo. :-) :-)
Jitka Caklová
Pane Dostale, z pozice jednoho ze čtyř dětí rodičů - "kulaků" a ještě k tomu z pozice "myšího hovínka v kroupách", bych si nedovolila otírat se o Váš kravinec. Navíc je mi cizí, když se diskuze neubírá podle mých představ, abych se uchylovala k osobním útokům. Diskuzi nevnímám jako boj silnějšího proti slabšímu z pozice síly, tedy nekapituluji, jen prostě končím.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.