Jeho historická část se stala už v polovině minulého století městskou památkovou rezervací. A rozhodně stojí za to, ji trochu poznat. Město je pro svou malebnost také nazýváno Český betlém. Významnou roli v jeho životě hraje i řeka Metuje, která obtéká historickou část města ze tří světových stran a spolu se skalami vytváří v okolí řadu romantických zákoutí. V Novém Městě nad Metují ještě není historická část tak “vylidněná” jako v jiných městech podobného charakteru. Na centrálním náměstí i v přilehlých uličkách pulsuje docela normální život. V minulosti se město samozřejmě rozrostlo i mimo původní hradby, a tak na severní straně postupně vznikla nová část, kde v současné době žije téměř deset tisíc obyvatel.
Pohled z věže zámku na Husovo náměstí. Kostel nebyl součástí původního plánu, byl postaven až dodatečně.
FOTO: Vladislava Dejmková
Z Hradce Králové se dá do Nového Města dojet autem za necelou hodinu, dobré je i autobusové spojení. A tak se prostě sem občas zajedu pokochat buď krásnými zákoutími městské památkové rezervace nebo romantickou krajinou v okolí. Ostatně v každém ročním období je to tady trochu jiné. A ti z vás, kteří mě trochu znají, tuší, že vždycky trochu přemýšlím o tom, co vidím. Proč to vzniklo právě tady? Proč to vypadá právě takto? Kdo a proč to vymyslel? A pokud nenalézám odpovědi na své otázky přímo na místě, dodatečně je si vyhledávám v různých zdrojích.
Tato severní řada měšťanských domů byla zrekonstruovaná do podoby z první poloviny 16. století. FOTO: Vladislava Dejmková
V úvodu je na místě stručná informace o vzniku města a jeho historii. I když na tomto geograficky zajímavém místě sídlili lidé už v době bronzové, město bylo založeno až v roce 1501 Janem Černčickým z Kácova. Ten si však toto místo vyhlédl už roku 1481, kdy si uvědomil jeho obrannou hodnotu. Ještě před založením města začal v severozápadní části ostrohu budovat v pozdně gotickém stylu hrad a hradby budoucího města. Jan Černčický dal městu jméno Nové město Hradiště nad Methují. Dřevěné domy ve městě po jeho založení přibývaly velmi rychle, dokonce i částečně omezily přístup k hradu. V roce 1526 však město zachvátil rozsáhlý požár a shořelo všechno, co nebylo z kamene. Rok po požáru prodal Jan Černický novoměstské panství Vojtěchovi z Pernštejna.
Pohled na náměstí se nikdy neomrzí. V podloubí i na náměstí samém najdete příjemné posezení. Ale auta sem stále mají přístup.
FOTO: Vladislava Dejmková
Vojtěch z Pernštejna měl relativně přesnou představu, jak by mělo město po obnově vypadat. Po zkušenostech z výstavby Pardubic po požáru v roce 1507 se rozhodl pro radikální řešení - renesanční kulisou zakrýt rozestavěné domy a spáleniště. Základní výstavba těchto kulis trvala pět let a během této doby byly vystavěny čtyři souvislé jednotně řešené průčelní zdi - základní obrys budoucího náměstí. Na tato průčelí se pak měšťané napojovali při stavbě svých domů. A předem postavenou průčelní zeď pak patnáct let Pernštejnům spláceli. Po pernštejnské výstavbě bylo na náměstí o rozměrech 143 x 68 metrů celkem 39 domů. Od této doby se prostor náměstí už podstatně nezměnil. Ostatně rozsáhlé náměstí a zámek tvoří podstatnou část památkové rezervace. Ta zahrnuje navíc dodatečně postavený kostel a pár uliček za měšťanskými domy, které se trefně nazývají “Zadomí”. A samozřejmě mohutné městské hradby, vybudované na úplných okrajích skalního ostrohu.
Podloubí jsou na všech stranách náměstí rovná jako když střelí. FOTO: Vladislava Dejmková
Významná renovace náměstí probíhala až v roce 1951 až 1954 poté, co bylo Nové Město nad Metují vyhlášeno městskou památkovou rezervací. Tehdy byla zrekonstruována celá severní fronta domů a byla jí vrácena podoba z 30. let 16. století s typickými vlaštovčími ocasy. Pro nedostatek peněz i zájmu z vyšších míst se však v další rekonstrukci náměstí nepokračovalo.
Zámek je z náměstí na dohled. Vstup do zámku střeží dvě sochy medvědů. Stav omítky napovídá, že zámek není zrovna v ideální
kondici. FOTO: Vladislava Dejmková
Pohled shora do zámeckého atria. Bohužel i tady hlodá zub času. FOTO: Vladislava Dejmková
Pernštejnové také přestavěli původně gotický hrad na jednoduchý renesanční zámek a z náměstí vytvořili jeho první nádvoří. Na Novoměstském panství se postupně vystřídalo mnoho majitelů - Stubenberkové, Trčkové z Lípy, Lesliové, Dietrichsteinové a další. Někteří z nich se soustředili na úpravy zámku, jiní zde ani nežili. Od roku 1908 do roku 1948 a poté od roku 1992 až dosud jsou majiteli zámku Bartoňové z Dobenína, kteří věnovali na opravu a vybavení zámku veliké prostředky. Renovací zámku pověřili architekta Dušana Jurkoviče, jehož hlavním úkolem bylo zachovat historický ráz objektu a zároveň vyhovět potřebám moderního bydlení. Zámek byl postupně zrekonstruován do podoby z doby Waltera z Leslie, z velké části byly obnoveny i chiaroscurové malby. Stavební práce na obnově zámku byly dokončeny v roce 1911, secesní úpravy některých interiérů pokračovaly až do roku 1913. Zároveň byla do celého zámku zavedena elektřina, centrální teplovodní vytápění, telefon, byly zřízeny koupelny, výtahy i moderní kuchyně. Stará panská vodárna stojící na břehu řeky pod zámkem byla přeměněna na vodní elektrárnu, která vyrábí proud dodnes.
V atriu je příjemné posezení zejména v horkých dnech. Lze se odsud dostat přímo do zámecké zahrady. FOTO: Vladislava Dejmková
Celkový pohled za zámek ze zámecké zahrady. FOTO: Vladislava Dejmková
Dominantou novoměstského zámku je jednoznačně zámecká věž, která je podle svého vzhledu nazývána “Máselnice”. Má výšku 53 metrů a vede na ni 146 docela pohodlných schodů. Poctivě jsem je vyšlápla, abych udělala pár fotografií z výšky. Samozřejmě je z věže krásný výhled jak do zámeckých zahrad, tak na celou městskou památkovou rezervaci i na Krkonoše a Orlické hory.
Zámecká zahrada je volně přístupná a její současný vzhled je stále Jurkovičovým dílem. Horní část zahrady v těsné blízkosti zámku je rozčleněna na terasy, které jsou oddělené bílými dřevěnými plůtky. Nepřehlédnutelným prvkem je krytý most vedoucí přes původní obranný příkop z teras do dolní části zámecké zahrady. Centrem zahrady je kašna s chrličem vody, ke které se sbíhají všechny cesty. Do zámecké zahrady byly umístěny také sochy “trpaslíků” , které představují alegorii lidských charakterů a vlastností. Sochy pocházejí z dílny sochaře M.B. Brauna a byly vytvořeny v první tŕetině 18. století. Původně byly určeny pro barokní areál v Kuksu. V minulém roce jsem v tisku zaznamenala zprávy o možném prodeji zámku, ale utichlo to. Jak to dopadlo, netuším.
Pohled na zámeckou zahradu z ochozu věže "Máselnice". FOTO: Vladislava Dejmková
Přechod ze zámku do zahrady přes příkop pod hradbami umožňuje dřevěný krytý most navržený D. Jurkovičem.
FOTO: Vladislava Dejmková
Detail dřevěného mostu ze zámecké zahrady. FOTO: Vladislava Dejmková
Za zmínku určitě stojí i mohutné hradby města, které byly vybudovány téměř na okraji útesu a navíc byly ještě zesíleny kruhovými obrannými baštami. Přístup do města byl možný pouze dvěma branami - severní tzv. Horskou a jižní tzv. Hradeckou. Tyto brány již neexistují, byly odstraněny v době, kdy ztratily svůj význam. Na východní straně hradeb vede cesta, ze které je zajímavý výhled do okolní krajiny a zejména hluboko do údolí, kde teče řeka Metuje.
Pohled z hradeb do podhradí. Budova vlevo dole je bývalý mlýn na Metuji. FOTO: Vladislava Dejmková
Ulička na hradbách s průchody skrz domy. Budova navazující na původní baštu funguje v současné době jako muzeum.
FOTO: Vladislava Dejmková
Táž ulička na hradbách, originální propojení zadní stěny domu na náměstí s hradební baštou. FOTO: Vladislava Dejmková
Ulička u severních hradeb nazývaná Zadomí. Je skutečně za domy na severní straně náměstí. FOTO: Vladislava Dejmková
A na závěr něco ze zcela jiného soudku. Ve skalách, které naleznete snad všude v okolí města, vybudovali totiž členové místního horolezeckého oddílu 120 cvičných lezeckých cest různé obtížnosti. Cesty jsou přístupné i veřejnosti a jsou dokonce doplněny jednoduchým zázemím. A právě sem zamířil můj syn se svými dětmi, aby se zase všichni trochu zdokonalili v lezení po skalách. A tak, když jsem si dosytosti vychutnala svůj pobyt v historické části města, sestoupila jsem prostě úzkou uličkou z ostrohu přímo na louku, kde se vinula Metuje a hned kousek za ní na mě vykoukly i lezecké stěny. Na chvíli jsem se ocitla zase v úplně jiném, ale také zajímavém světě. Takže pro ilustraci alespoň jedna fotografie toho, jak se můj vnuk připravuje s tatínkem před výstupem na skálu.
Omlouvám se za "uříznutou" hlavu na fotografii, ale o soustředění mého vnuka při přípravě na výstup na skálu jsem vás nemohla ošidit.
FOTO: Vladislava Dejmková
Zdroje informací:
Kniha Nové město nad Metují - Český betlém od Lubomíra Umlaufa
Webové stránky Nového města nad Metují
