Abych to uvedla na správnou míru, řezník v tom byl zcela nevinně, ježto se vyjadřoval zcela profesionálně řeznicky.
Hned vám to vysvětlím. Nelze si nevšimnout, že v určitých etapách běhu dějin dochází ke zvláštnímu jevu, kdy se začne v češtině používat nějaké slovo, které doslova mezi některými jedinci rozbují do té míry, že se snad na tomto slovu stávají životně a možná i doživotně závislými.
Tak tomu bylo například v dobách největší slávy slova, kterým se na potkání začali někteří lidé v tuzemsku titulovat. V té době jsme zřejmě byli největším národem volů na světě. Naštěstí spousta z nás tomuto fenoménu nepodlehla a nepodléhá, ale vrtalo mi to hlavou. Co vede jedince k tomu, aby začal nadměrně používat ve své slovní zásobě a vyjadřování určité slovo až do té míry, že se začne pak jevit až trochu pomatený? Někteří to totiž dotáhli tak daleko, že ono slovo v jejich větě desetinásobně překračuje slova ostatní, takže ta se pak málem ve větě ztrácí a téměř pozbývají smyslu.
O výše zmíněném slovu se traduje, že toto oslovování vzniklo kdysi u pánů Wericha a Voskovce, byl to jejich způsob komunikace mezi nimi a nebylo to vůbec míněno jako nadávka, ale takové roztomilé oslovení přítele. Zřejmě tenkrát vůbec netušili, jak moc se toto slovo mezi lidem na dlouhý čas uchytí.
Nyní se vynořil však jev nový, tzv. „jakobysmus“ (jakobismus?) “.
Spočívá v tom, že jedinec užije (skutečně mi uniká proč) slovo JAKOBY v každé své větě a jsou tací exempláři, kteří dokáží toto slovo vpasovat ve větě za každé slovo „normální“.
A teď se vracím k mé návštěvě u řezníka. Přede mnou stála ve frontě mladá dívčina. Řezník za pultem pookřál. Začali se bavit, ba přímo spolu laškovat. Nic proti tomu, pokud laškování snad nepřesáhne (v krámě u řezníka) určitou mez a pult a fronta dychtící po uzeninách je pak přímo donucena k účasti na představení. Uši si v tomto případě zacpat nemůžete a co taky dělat ve frontě, kde se nudíte a v hlavě tak akorát přemíláte, jestli máte vzít té šunky dvacet, nebo třicet deka. A tak jsem zas byla nucena poslouchat. Obsah laškování mne celkem ani nezajímal, spíš mne šokovalo a zajímalo vyjadřování dívčiny, neboť snad za každým svým slovem ve větě použila slůvko JAKOBY. Začala jsem ji litovat. Asi je, chuděra, postižená a nemůže za to, že má nějakou poruchu řeči. Anebo ji tak rozrušilo to laškování a vedlo k onomu zmnožení jednoho slova ? Ale jak k té poruše přišla, to by mne teda fakt zajímalo. A co by tomu tak řekli psychologové či snad dokonce psychiatři ?
Laškování skončilo a já, zaujata zcela přemýšlením o slůvku „jakoby“ a jeho používání, málem zapomněla, co vlastně chci. A tak když jsem uslyšela ono obvyklé „Co si dáte?“, mírně jsem zpanikařila a když mi na mysli vytanula konečně ta kýžená šunka, slyším se, jak odpovídám: „Dala bych si tu šunku tady jakoby tam napravo!“
Tak a je to. Konečně jsem pochopila, že je to virus a já ho chytla v řeznictví! Pro sebe jsem ho pracovně nazvala Yacobiho virus a jen doufám, že se na mne moc nepřilepil! :-))
