Léta pionýrská 2
FOTO: Twitter

Léta pionýrská 2

27. 9. 2021

Když jsem já šel tou Putimskou branou,

dívali se esenbáci za mnou

a volali kulaku,

co to neseš v ruksaku.

Esenbáci, pročpak mě voláte,

proč mě volně šmelit nenecháte,

my ti jdeme povědět,

že to musíš odsedět.

 

Takové a podobné jiné zhovadilosti nás učila ve druhé třídě jedna mladá učitelka. Když se na její fotku při společném focení třídy před naší školou dnes podívám, tak to určitě nebyla asi žena přímo z fakulty, ale zabraná do režimu byla tedy hodně. Trochu problém nastal, když při návštěvě školního inspektora vyvolala učitelka Evičku Popkovou, která měla moc pěkný hlas a vůbec to byla moc pěkná holka, aby zazpívala píseň, „Když jsem já šel tou Putimskou branou.“ Evička se nadechla a začala 

Když jsem já šel tou Putimskou branou,

dívali se esenbáci za mnou -

Učitelka trochu zrudla, Evičku napomenula a inspektor to myslím, tenkrát ani nekomentoval. Inu, taková byla doba.

Paradoxem byla určitě skutečnost, že Evička Popková byla dcerou drobného nelahozevského podnikatele, který měl před válkou na druhé straně obce malou fabričku na kancelářské potřeby. Dodnes stojí na mém pracovním stole unikátní sešívačka, už notně rezavá, ale stále plně funkční, na velké sponky, a na ní, krom patentovaného čísla 3101, je charakteristické logo fy. Popek, s  dvěma obrácenými trojúhelníky a názvem firmy. Evička ovšem příliš nerespektovala ošklivou kapitalistickou minulost svého otce a neobyčejně hrdě zazpívala tu zparodovanou píseň. Ona byla vůbec silně dominantní dítě. Když byla poprvé usazena vedle mne do první lavice, dostal jsem od ní pusu na tvář a prohlásila, že jsem od teď její kavalír. Nevím, kde to vzala, protože v druhé třídě asi nečetla prvorepublikové romány pochybné kvality, ale spíš leporela se zvířátky. To, že jsem její kavalír, dala rázně najevo při jednom mém sporu se spolužákem, když vystartovala z lavice a dala mu pěstí do brady. Bylo to velmi originální dítě.

 *

Ale čas plynul a i myšlení dítěte se vyvíjí. Čím dál, tím víc jsem byl ovlivněn otcem a svým vnímáním stávající reality. A také spoustou knih, které jsem v té době přečetl. Občas jsem byl svědkem i vášnivých hádek otce s jeho třebenickou sestrou, která byla až do své smrti nesmírně přesvědčenou, ortodoxní komunistkou. Dokonce jsem se do jejich debat občas i zapojoval, za což jsem sklidil od otce pochvalu. Teta mi sice říkala, že z těch blbých názorů vyrostu, ale neměla pravdu. Nevyrostl jsem z toho. Pro mne je daleko důležitější normální způsob logického uvažování, bez křivení své kůry mozkové dogmaty, ať už politickými, nebo i náboženskými. S tím také souvisí i mé vyloučení z tehdy již nepovinného náboženství. Při výuce jsme totiž s ostatními kluky dělali v kostele takový binec, že jsme starému faráři pokaždé výuku zbourali. Vyloučených nás bylo ostatně daleko víc. A hlavně, byli to samí kluci. Holky byly hodnější a uvědomělejší.

Když už jsem se dotkl otázky náboženství, musím ještě poznamenat, že otec někdy ve třicátých letech demonstrativně vystoupil z církve, protože odmítal věřit tomu, co mu nikdo nemohl dokázat. Pro něj to bylo zcela nepřijatelné dogma. Tato událost zcela charakterizuje jeho postoje, které až do své smrti nemusel měnit. Hodně jsem toho po něm zdědil.

Můj příběh
Autor: Jan Zelenka
Hodnocení:
(5 b. / 11 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Dana Puchalská
Honzo,děkuju za druhý díl. A jak už napsala Ivana přede mnou,i já mám ráda vzpomínky na dobu,kterou si mnozí z nás prožili. Děkuju
Jan Zelenka
Ještě jednou děkuji všem komentujícím. Text je použit z mé poslední knihy "Výprava do ztraceného času", která je zřejmě mojí vzpomínkovou knihou poslední. Starořímský filozof a senátor Lucius Seneca napsal, že: "Čas, který uplynul je náš, a nic není na bezpečnějším místě než to, co bylo". Ten čas jsme tehdy vnímali v kontextu doby a svého věku. A byl to čas vesměs pozitivní. Čas očekávání budoucnosti. A také čas, ztracený již pro naše děti a vnuky. Ti budou také vzpomínat. Přirozeně. Ale na něco úplně jiného. Protože čas je věčný. Zamyšlení nad časem jsem vkládal sem, na íčko 27. května t.r.
Daniela Řeřichová
Pionýrem jsem se nestala, protože rodiče nebyli příznivci komunistického režimu, na náboženství nebo na bohoslužby jsem nechodila. Přesto jsme z vlastní vůle měli svatbu v kostele a podruhé jsme manželský slib obnovili po 40 letech u sv. Ignáce, který je mému srdci blízký. Stýkám se s lidmi z Čsl. církve evangelické, která má mnoho smysluplných projektů napříč generacemi a sociálnímu spektru.
ivana kosťunová
Také se ráda vracím a ráda si čt vzpomínky jiných lidí. To byl náš svět a s odstupem času byl sice velmi specifický, ale nebyl tak špatný. Na co asi budou vzpomínat naše děti?
Soňa Prachfeldová
Hezké vzpomínání. Také jsem chodila na hodiny náboženství a vůbec mě to nebavilo. Babička byla silně věřící, chodila jsem s ní do kostela a také mě to nebavilo. Dnes občas zajdu do kostela, mám ráda velebnost chrámů a historii. Nebyli jsme straníci a naší mé také k ničemu nenutili. Velmi tehdy byly poznat deti z rodin komunistů. Nakonec každý jsme vyrůstali v prostředí, které nás utvářelo. Geny se nezapřou a náš vývoj pokračoval podle toho. Nikdy jsem neměla potřebu vstoupit i v dospělosti do jakékoliv strany a dnes vidím , že to bylo správné A jsem ráda za moje rodinné základy
František Matoušek
Kdo by to řekl do toho hezkého, brýlatého chlapečka, že z něho vyroste spisovatel. Nebudu zde vyjadřovat své pocity, kdy já ještě musel chodit na povinné náboženství. Však jak se stal tento předmět nepovinným už mě na těchto hodinách nikdo nespatřil.
Jan Zelenka
Zuzko a pane Nebuželský, díky. Prostředí a režim, ve kterém jsme vyrůstali, se s dneškem nedá vůbec srovnávat. Já nehoruji ani proto, ani proto. Každá doba má své plusy i zápory. A já, jak vidno i z mých článků, se rád občas vracím zpět.
Zuzana Pivcová
No, nebylo to jednoduché, vyrůstat v rodině s rozdílnými názory. Tatínek jako správný Jihočech byl silně věřící katolík, takže jsme se s ním modlily, chodily do kostela a na náboženství. Maminka z Podkrkonoší, kraje písmáků i dost silného dělnictva, byla po dědečkovi takřka ateistka. Ale rodiče se kvůli víře nikdy nedohadovali, spíš nás měli k tomu, abychom ve škole neměly řeči proti režimu (co jsme kde zaslechly). Nebylo to lehké.
Antonín Nebuželský
No, my jsme byli taky "bez vyznání". Táta mě z náboženství vyzvedl přímo při hodině. A já plakal, že ostatní můžou. Zajímavé, že spolužáci byli minimálně z poloviny dětmi straníků. Fakt je, že jsem jediný nechodil, později mě doplnil Ruda Svatý, kterého si matka vzala z děcáku". Nomen omen tady nevyšlo. Jo, a ještě nás pan farář zmydlil, že jsme na něj pokřikovali. A já navic doma dostal, že my jsme slušná rodina a na faráře nepokřikujeme:-) Jo to byly doby. A ještě si neodpustím. Když jsem nechtěl jíst"že je to tlustý", tak táta rikal:" zavři oči a jez, co by za to kluci Křikavovi dali"...,a když chci manželku naštvat, tak tohle řeknu a už vidím, jak se jí "zavírák v kapse otevírá". Omlouvám se, ale to jsem musel.
Věra Ježková
Jendo, hezké pokračování. V naší rodině nikdy nikdo nebyl členem žádné strany. Otec pocházel ze silně religiózní příbramské rodiny, ale moc se to na něm neprojevovalo. Jako dítě jsem chodila do kostela často – i na vesničce u Příbrami, kde jsem trávila prázdniny. Do kostela ráda zajdu i dnes.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.