Blanka (71): Přišla jsem o muže a teď i o místo, které jsme milovali

:-) :-) Už od dětství jsem v matčině kšeftě poznal, jak jsou ženské nemilosrdné, i na pohřeb některé chodily kontrolovat, jestli ta ventra fakt klesá do hrobu... :-) :-)

Těžká věc. Společné vlastnictví manželů se po smrti jednoho dělí na polovinu pro žijícího a druhá polovina se rozděluje manželce/manželovi a všem dětem zemřelého. Toto platí takměř odjakživa. Za manželova života jste to měli ošetřit tak, abyste po jeho smrti neměla problémy. Pěkně jste si postěžovala, ale zbytečně, nikdo z těch, co si to přečtou Vám nemohou nijak pomoci. Sebelítost a projevená účast cizích lidí Vám, bohužel, nepomůže.

Člověk se těžko smiřuje s tím, že v životě došlo ke změně, na kterou nebyl zvyklý nebo na ní nebyl připraven. Vdova se chce držet chaty, která ji připomíná život s manželem. Ale budou ji síly jen ubývat, takže pokud by i našla způsob druhou majitelku vyplatit, čeká ji stres a hodně starostí. Zaprvé aby půjčku splatila, zadruhé aby péči o objekt sama zvládala. Otázka je, zda to v jejím věku je žádoucí a prospěšné. Kdyby jí kdokoli půjčku poskytl, splatí to třeba za deset nebo nevím kolik let. Je asi kruté říct to nahlas, ale osmdesátiletý člověk má jiné starostí, než udržovat chatu. Už na to není kondice a síla. Ta se věnuje tomu, aby si člověk zajistil svoje základní potřeby doma. Úklid, jídlo, léky, poplatky, prádlo, nákup, kontakt s lidmi, atd. Moje matka, když ji kolem 65 začaly ubývat síly pro práci na zahradě /a to jsem ji jezdila pomáhat/, dokázala mávnout rukou nad tím, že byli s tátou první majitelé a strávili tam celé roky. Darovala ji bratrovi, i když věděla, že on tam nikdy dělat nebude a že ji prodá, aby měl na vylepšení svého bydlení. Což se i stalo. Na tu tátovu zahradu asi nejvíc vzpomínám já. Jsou tam jiní majitelé a dávno to tam vypadá úplně jinak... Pokud paní Blanka ráda zahradničí, třeba najde lidí, co na svou zahrádku nemají čas a ona tam účelné bude moci trávit čas. Jim pomůže, vypěstuje si něco, co si zmrazí, zavaří, atd. Možná, že si za utržené peníze koupí malou zahrádku i sama. Na nějaké chatě někde na polosamotě by se paní Blanka v zimní noci po nenadálém úrazu atd těžko dovolala pomoci. Jet MHD z bytu na zahrádku a večer do bezpečí paneláku vidím jako ideální řešení. Nezle žít minulostí. Je čas jít dál v nových změněných podmínkách. Nikdo se tomu nevyhneme....

Nedávno jsem někde četla, že stáří bolí, ale zato má člověk maximum informací. Když se nad tím zamyslím, je to docela pravda. Paní Blanka by to mohla použít pro řešení své situace. Chce to ale patřičný nadhled a hlavně - důležitá je schopnost nelpět na hmotných statcích. Tím je myslím řečeno vše. Mít chalupu je pěkné, ale chce to "schopného chlapa". A pokud na to partner není, pak se to dá řešit dostatečnými finančními prostředky. Pokud je ale Blanka vdova, upřednostnila bych rozum před city. A to je ta bolest, o které jsem psala na začátku. Pokud emoce převažují nad zdravým rozumem, pak to nemůže dobře skončit. A může si vůbec člověk ve stáří stavět vzdušné zámky?

Podobnou záležitost teď řeší moje kamarádka. Jen s domem, který si vybudovali s manželem. Splatili úvěry a nedlouho potom manžel zemřel. Protože měl děti z předchozího manželství, část domu vlastní ony. Teď potřebují samy peníze a tak chtějí vyplatit. Jenže, jak stoupá cena nemovitostí, stoupá i částka k vyplacení. Nevím, zda jí půjčí její vlastní děti, má nějaké úspory, které před časem měly na toto vyrovnání stačit. Dnes už ne. Je na tom psychicky dost špatně.

Pánova dcera i jeho druhá manželka jsou nepominutelnými dědici nemovitosti a pokud ani jedna nemá dost peněz na vyplacení té druhé tak nezbývá než chatu prodat.

Na jednu stranu chápu jak manželku toho nadšeného chalupáře,na stranu druhou tak i dceru. Chata byla majetkem rodiny toho pána, je dílem nelogické, aby se její majitelkou stala sedmdesátiletá druhá žena. Jednou by to po ní zdědila její dcera a jak by k tomu přišla ta dcera jeho? Na stranu druhou to zase byla druhá a manželka, která to tam s ním zvelebovala a starala se o něj. Tak za co by měla být krácena? Opravdu těžká ráda. Obě mají na tu svou polovinu právo. Jeho dcera se asi bojí, aby na ní vůbec něco jednou z chaty zbylo. Obě mají kus svoji pravdy a svých nároků. Nejlepší by bylo, aby se domluvily, že druhá manželka bude chatu užívat třeba pět let a potom chata přejde do majetku dcery pána. Hrcat se v osmdesáti z nostalgie na objekt, kde není v mých silách to udržovat, je nerozum. Stejně jako urychleně se zbavit nemovitosti, jejíž cena poroste. No lidí nejsou schopni se domluvit v jedné rodině, natož když se sejdou dvě ženské ze dvou rodin...

:-) :-) :-) ...............

:-) :-) Jako latentní masochista miluji pomyslné leč tvrdé argumenty jak varlata ve svěráku. :-) :-)

Paní v jejím věku je z toho nešťastná. Uvědomuje si, že jí budou roky jen a jen přibývat a sil ubývat, aby se mohla starat o nemovitost sama? A další věc, píše, že proběhlo dědické řízení, ale nepíše jak - chata byla v dědickém řízení dána do spoluvlastnictví s nevlastní dcerou a staly se obě sploluvlastníky? Na to měli s manželem myslet za života a ošetřit to jiným způsobem a v mladším věku pokud nechtěli, aby chata spadla do spoluvlastnictví. A ne až nyní, až ovdověla a je na to sama. Takovým situacím se za života dá předcházet a určitě by jim to právník vysvětlil a dal alternativy. Takhle dědické řízení vždy dopadá když se věci neřeší včas. Nikdo z nás není nesmrtelný a ví, že jednu k takovým věcem dojít musí. A potom, proč z toho dělat takovou tragédii, v tomto věku je nejlepší žít jinde a mít dostupnost - nákupy, lékaři apod.