Léta pionýrská 1
FOTO: Twitter

Léta pionýrská 1

22. 9. 2021

 

Pionýři, pionýři,
malované děti.
Nasedají do lodiček,
jako šipka letí.
Nasedají do lodiček,
jako šipka letí.

 

 

Tak, tohle tedy ne. To jsem nikdy moc nežral. Od malička jsem byl spíše introvert a takovéto masové akce s masovým jásáním byly zcela mimo moji zájmovou oblast. Tam byl od doby, kdy jsem začal vnímat písmenka a slova a jejich obsah, zcela pevně
a neochvějně zakotven pouze Jules Verne a Karel May. Pro pionýry tam už místo nezbylo. Faktem je, že k zásadnímu obratu v mém myšlení došlo až v měšťance, kdy jsem už přece jen dokázal více vnímat realitu života a moje čtenářská vášeň sice neopustila rozsáhlé dílo Julese Vernea, ale zabírala postupně
i jiné oblasti života, včetně těch, které byly mému, tehdy ještě dětskému, rozumu obtížně přístupné.  Bral jsem totiž knihy jak
v obecné knihovně, tak i ve velké knihovně otcově tak, jak mi přišly do ruky, a příliš jsem si nevybíral. Včetně Knihy
o manželství, amerických manželů Stoneových, které jsem v deseti letech příliš nerozuměl.

Před nedávnem mě však velice zaujalo jedno vzpomínkové povídání o pionýrském mládí, které sepsala moje klubová kolegyně. Vzpomněl jsem si totiž přitom na to své, velice zajímavé a neortodoxní „pionýrské“ mládí.

Na rozdíl od dotyčné autorky, která skládala pionýrský slib už ve třetí třídě, s nadšením a velikou hrdostí sama nad sebou, já ho skládal až ve třídě šesté, tedy až v měšťance, neboť
v nelahozevské národní škole se politika moc nenosila. K tomu úplně stačily tehdejší zpolitizované učebnice, které se jen hemžily uvědomělými soudruhy dělníky a družstevníky. Kupodivu i včetně početnic. Ředitel místní dvoutřídky, kterému jsme pro jeho nepříjemné jednání, nevím proč, přezdívali Kozí duch, byl už stejně na nějaké politické školení příliš starý a na počátku padesátých let vězel oběma nohama ještě
v prvorepublikovém školství.

Ale abych se vrátil k pionýrskému slibu. Ten můj se odehrál venku, za pěkného počasí, na prostranství před kralupskou Gottwaldovou měšťankou. Pozorně jsem naslouchal proslovu tehdejší ruštinářky a velké soudružky Michalcové v mizerné češtině. Při vázání šátků ale nastal problém. Jako jediný jsem totiž odmítl rudý šátek nosit. Tohle by mi otec neodpustil. Bylo pro mne zcela nepřijatelné, abych začal věřit něčemu, co se mi nelíbí. Slib jsem ovšem dal, abych měl pokoj. Neměl jsem v té době sebemenší důvod exhibicionisticky nosit před sebou rudý šátek, a tudíž své ego, jako prapor. A už vůbec ne, být na svůj pionýrský šátek hrdý. To jsem přenechal jiným. A byli mezi námi kupodivu i tací, kteří by s rudým šátkem na krku nejraději i spali. Fakt je, že to byly především holky. Zejména ambiciózní šprtky. Nechápejte však termín šprtky v nějaké negativní konotaci. Holky byly vždy poslušnější a hodnější. A klidně mohu použít
i termín uvědomělejší. To, že se učily a byly „šprtky“, byl fakt, který naše vzájemné soužití nijak neovlivňoval a nekomplikoval. Tehdy jsme se s nimi totiž moc nepaktovali. Ony měly svůj svět a my taky svůj. Ony měly své party a kluci také. Naše zájmy se skoro vůbec neprotínaly. Maximálně jsme se občas vzájemně pošťuchovali.

Pokud se dá vůbec u dítěte školního věku mluvit o nějakém politickém zaměření, musím dost výrazně oddělit od sebe nelahozevskou školu národní a kralupskou měšťanku. V prvních školních letech jsem byl totiž ovlivněn spíše oficiální masáží tehdejšími sdělovacími prostředky a pochopitelně i školou, jež měla celostátně dané osnovy, které museli učitelé respektovat.
S otcem jsem míval proto v té době dost vzrušené politické debaty.

 

*

Můj příběh
Autor: Jan Zelenka
Hodnocení:
(5.1 b. / 8 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Naděžda Špásová
Byla jsem i v Pionýru i v SSM, tam to byla docela sranda, na vesnici to bylo ûplně jiné, nikdo nás nebuzeroval, bylo to hodně veselé a alkoholické.
Jaroslav Kolín
Dovolím si jedno upřesnění: Citovaná písnička vůbec nepojednává o pionýrech s červenými šátky, ale o pionýrech čili zákopnících, též ženistech, tedy o vojácích. Když se podíváte na další sloky s mírně erotickým vyzněním, je to jasné.
Zuzana Pivcová
Myslím, že jsem tu už nedávno své vzpomínky zveřejnila. Tatínek, kterému poúnorový vývoj hodně zničil život, nechtěl, abychom byly v Pionýru, takže jsem vstoupila až po 6. třídě, když umřel. Už před tím nám ruštinářka donesla adresy sovětských dětí. Většinou se kromě jednoduchého dopisování i vyměňovaly šátky. Já jako nepionýrka žádný neměla, tak abych nebulila, šla se mnou maminka šátek koupit, aby táta nevěděl. Po vstupu do Pionýra jsem se zúčastnila sice nějakých schůzek, ale vůbec nic si z toho nepamatuji, neprovozovali jsme žádnou zajímavou činnost.
ivana kosťunová
S "šátkováním" mám spojenou jednu komickou příhodu. Bylo to spojeno s kulturním programem, kde jsem účinkovala, mezitím proběhlo šátkování, a na mne šátek nezbyl.(možná ho někdo ukradl). Přišla jsem domu s pláčem, a vůbec jsem nechápala, proč se tomu naši smějí.
Věra Ježková
Jendo, zajímavá vzpomínka. Šátkování si nepamatuju. Učila jsem se dobře, byla jsem tedy nejspíš "šprtka". To slovo velmi nemám ráda. Při různých výročích jsme museli stát v pionýrském kroji u pomníčků. Co se týká "politického zaměření", vnímala jsem rozdíl mezi tím, co říkají a jak se chovají rodiče a co se učíme ve škole.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.