Obě ve svých reportážích také shodou okolností zmínily vodní elektrárnu Hučák. A právě tomuto zajímavému objektu bych se chtěla ve svém příspěvku věnovat podrobněji.
Vodní elektrárna Hučák v jarním období. Třemi segmenty vpravo dole odchází voda z turbín.
Hučák je totiž moje srdeční záležitost. Dlouhá léta jsem žila na doslech od hučícího jezu a poslouchala jeho zvuk o letních nocích, kdy město utichlo a okna zůstávala otevřená. Hodiny na věži poctivě odměřovaly čas mého života. Pŕes most u Hučáku jsem chodila na procházky se svými dětmi do kouzelného parku na soutoku řek Labe a Orlice. A teď tam pro změnu chodím se svými vnoučaty, která nikdy nezapomenou zkontrolovat výšku jezu a nános větví u česel. A na rozdíl od mých dětí, vnoučata nikdy nezapomenou na návštěvu Informačního centra pro obnovitelné zdroje, které sídlí v provozních budovách elektrárny. Když byla ještě hodně malá, milovala hlavně dětské koutky s legem, kde si mohla s kostičkami dosyta pohrát. Teď spíš pokoušejí jednotlivé exponáty, na kterých se dají si simulovat alternativní způsoby získávání elektrické energie. A mají samozřejmě miliony otázek. I mě Hučák a jeho okolí stále přitahuje svým kouzlem. Ráda ho fotografuji, a tak jsem i pro vás připravila pár snad zajímavých fotografií s Hučákem z různých ročních a denních období, vyfocených z nejrůznějších úhlů.
Provozní budovy elektrárny, dostavěné trochu později než vlastní elektrárna. V pozadí Bílá věž.
Minulý víkend jsem se v rámci “Královéhradecké muzejní noci” zúčastnila podrobné prohlídky elektrárny Hučák, která byla spojená s odborným výkladem. Její součastí byl i vstup do samotného srdce elektrárny - do strojovny. Samozřejmě jsem při návštěvě tak zajímavých míst fotila a získala jsem i pár zajímavých informací, které jsem se rozhodla touto formou sdílet.
Obdobný pohled na elektrárnu v zimě, občas i Labe nad jezem zamrzne.
Vhodné podmínky pro vznik elektrárny v Hradci Králové nastaly začátkem minuleho století. Město, kterým protékají dvě řeky Labe a Orlice, bylo často ohrožováno povodněmi, a proto v letech 1908 až 1912 probíhala regulace řeky Labe, v roce 1910 byla regulována Orlice. Současně se také prosazoval plán na splavnění středního toku řeky Labe. Na Labi tehdy už v těchto místech existoval tzv. hučivý jez a u něj stála vodárna. V roce 1908 místní radní rozhodli, že neustále rostoucí město potřebuje novou elektrárnu. Rychlým tempem totiž rostla spotřeba elektřiny - postupovala elektrifikace domácností a radní měli v plánu i elektrifikaci veřejného osvětlení.
Detaily betonového mostu nad jezem s typickým osvětlením
Projekt vodního díla naplánoval profesor inženýr Karel Novák a krásnou secesní budovu elektrárny navrhl profesor architekt František Sander. Stavba začala už v roce 1908 a byla rozdělena na nékolik etap. V první etapě byla na levém břehu postavena vodárna a v roce 1910 byla dokončena parní elekrárna, která měla vykrývat potřebu elektrické energie v době nedostatku vody v Labi. Součástí objektu elektrárny byl původně i vysoký komín, který byl zbourán až v roce 1946. To už parní elektrárna nefungovala, funkci záložního zdroje přebraly další elektrárny v oblasti.
Voda do turbín prochází přes dvoje česla. Zařízení na fotografii slouží k odstraňování nečistot z vody.
V roce 1911 byl zbudován tzv. segmentový jez (nahradil původní "hučivý" jez, který byl o pár metrů výše po řece). A současně vznikl i betonový most nad jezem. Hydroelektrárna byla dokončena a začala dodávat energii do sítě v roce 1912. Původně byla vybavena třemi trojstupňovými Francisovými turbínami o celkovém výkonu 618 kW. Ty však byly už v roce 1925 vyměněny za tři jednostupňové rychloběžné Francisovy turbíny o vyšším výkonu, které vyrobila Elektrotechnická akciová společnost, dřive Kolben a spol. Praha. Tyto turbíny jsou v elektrárně dosud a fungují tedy už více než sto let. Až v roce 2020 došlo ke generální opravě dvou turbín TG2 a TG3. Udělala se na nich kompletní oprava soustrojí, převinutí generátorů a doplnily se prvky regulátoru tak, aby byla možná plná automatizace systému řízení turbín. Turbína TG1 prošla jen běžnými opravami a je nadále podle rozhodnutí památkářů provozována původním způsobem.
Pohled do strojovny elektrárny - prakticky vše včetně obkladů i dlaždic je původní.
Detailní pohled do zadní části strojovny
Secesní stavba elektrárny, kterou navrhl prof. architekt František Sander, byla o pár let později rozšířena o provozní budovy, které byly postaveny již ve stylu moderny. Všechny budovy a přilehlý most byly ukázkově zrekonstruovány v 90. letech minulého století. Až v současném století přibylo na tento objekt osvětlení, které umožnuje elektrárnu zajímavě rozzářit i o svátcích a jiných mimořádných příležitostech.
Hodiny na věžičce elektrárny odměřují čas poctivě. Ozývají se každou čtvrthodinu.
Vodní elektrárna Hučák dodnes funguje, dodávaný objem elektřiny pokryje spotřebu cca 1500 domácností. Na dnešní dobu to není moc. Ale tento objekt je hlavně dobrým příkladem architektonického zvládnutí technického díla z doby před první světovou válkou. I stavby sloužící čistě technickým účelům mohou být krásné. Za zmínku stojí i to, že od rozhodnutí postavit elektrárnu do vyrobení první elektrické energie uplynuly JEN čtyři roky! To je v současné dobé téměř nepředstavitelné. Dokonce ani nevadí, že elektrárna stojí v centru města, i když byla původně budována na jeho okraji. Neprodukuje totiž žádné škodlivé látky, vodu nezadržuje, jen využívá její energii a pouští ji dál. Vodní elektrárna Hučák je jakýmsi malým drahokamem, který neustále přitahuje lidi svou ladností i zajímavou historií.
Celkový pohled na elekrárnu Hučák při západu slunce
Zdroje informaci: wikipedie, královéhradecký architektonický manuál, www.plo.cz
