Například:
Čas jsou peníze.
Dává si načas.
Už je na čase!
Je čas jít spát!
Nemám času nazbyt…
Až na to jednou budu mít čas...
Čas se krátí.
Čas měří každému stejně.
Nedávno jsem kdesi četla, že již staří Řekové chápali čas ve dvojím smyslu: jako Chronos a Kairos. Chronos je vládce času určovaného hodinami, kalendářem, je přesně definovaný. Tento “čas” máme stále v patách. Něco nestíháme, doháníme, plánujeme na určitý čas. Na rozdíl od toho lze Kairos lze chápat jako čas vhodný pro určitou událost. Třeba vhodný čas pro odchod do penze či vhodná doba pro zimní prořezávání ovocných stromů. Toto rozlišení se mi velmi zalíbilo a posléze mě přivedlo k zamyšlení, jak jsem na tom s časem ve svém životě.
Hodiny na Hučáku - dokud jsem bydlela nedaleko, naslouchala jsem mnoho let jejich pravidelnému odbíjení. FOTO: V. Dejmková
V mém osobním životě obojí čas vždycky byl a stále je velmi důležitý. Jsem člověk, který preferuje plánování před náhodným plynutím čehokoliv. Nevím, proč taková jsem. Asi jsem se tak narodila, protože podobně to měli i moji rodiče. A určitě jsem tak byla vychována. Když jsem někde měla být v pět hodin, udělala jsem všechno proto, abych určený čas dodržela. A většinou jsem tam byla pět minut před pátou. Dodržení plánovaného času je pro mě samozřejmé, stejně jako respekt k času těch ostatních. Přesto i mně se podařilo v životě párkrát přijít někam pozdě. Většinou kvůli zásahu nějaké vyšší moci. I tak jsem byla vyvedena z míry a velmi jsem se omlouvala. I kvůli tomu ráda sleduji aktuální čas. Kdekoliv. Na svých hodinkách, na nástěnných hodinách, na pouličních či věžních hodinách, ale i na nádražích či autobusových zastávkách. To se odráží dokonce i na mých fotografiích, ráda fotím hodiny. Pár takových případů jsem zařadila do tohoto přispěvku pro zpestření. Klasický hodinový ciferník dokonce vnímám lépe, než pouhé číselné zobrazení času. Skutečnost, že vím, kolik je hodin, je součástí jakéhosi vnitřního řádu v mé mysli.
Hodiny na budově hlavního nádraží mě doprovázejí na každou cestu vlakem. FOTO: V. Dejmková
Patrně z důvodu zachování rovnováhy žiji přes čtyřicet let s mužem, jehož vztah k dodržování času je zcela protikladný. Prvním varovným signálem bylo, že se o téměř hodinu později dostavil na naši svatbu. Tehdy jsem to nejdřív pořádně obrečela, ale pak jsem se dala přesvědčit a svatba se konala prostě o hodinu později. Postupně jsem se přizpůsobila tomu, že jakýkoliv s ním dohodnutý čas je velmi přibližný. Oznámení, že se vrátí domů v pět, prakticky znamená, že přijde domů asi tak do půl šesté. Nikdy ne dříve, vždy trochu později. V nekritických situacích jsem se s tím prostě srovnala. Provádím si svůj vlastní “přepočet” času a tím se řídím. Ve významných situacích se naštěstí přizpůsobil můj muž. Pamatuji si, že k tomu dost přispěly dvě události. První z nich byl málem zmeškaný odjezd na zahraniční dovolenou. Ještě dnes si umim vybavit, jak jsme se dvěma dětmi, dvěma kufry a šílenstvím v očích dobíhali rozjíždějící se zájezdový autobus. Ten naštěstí zastavil a nastoupili jsme. A celou cestu tam jsme spolu nepromluvili ani slova. Druhá výrazná příhoda se odehrála na letišti v Antálii. Můj muž radostně konzumoval u stolečku snídani z balíčku, který jsme dostali v hotelu, a blahosklonně odmítal mé informace o tom, že už končí doba k nástupu do našeho letadla. Přesvědčil ho až můj rázný odchod k zavírajícím se “vratům”. Po této “příhodě” naštěstí můj muž přehodnotil svůj vztah k času Chronos aspoň u “velmi důležitých” událostí.
Hodiny na Bílé věži mi přinášejí pocit něčeho starobylého, ale stále dobře funkčního. Mimochodem je "přehozená" velká i malá ručička. Všimli jste si? Prý si tuto záměnu ručiček vymohli tehdejší obyvatelé města, kteří žili na jeho okrajích. FOTO: V. Dejmková
S časem Kairos jsem na tom trochu jinak. Když se ohlédnu svým životem, musím přiznat, že jsem často mívala problémy s tím, najít vhodnou chvíli pro konkrétní činnost. Často jsem moc přemýšlela a váhala, až jsem občas vhodný čas promeškala nebo dokonce vůbec nenalezla. Ale s ubíhajícími lety se to postupně zlepšovalo. Zkušenosti mě naučily, jak zvolit ten správný čas pro to či ono. Skoro se mi zdá, že jsem vhodný čas pro důležité věci nakonec vždycky nějak našla. Dokonce bych řekla, že se mi postupně podařilo oba časy ve svém životě tak nějak rozumně skloubit. A snad je i dobře a smysluplně využít.
Sluneční hodiny jsou v Hradci Králové na několika místech, ale tyto jsou bezkonkurenčně nejkrásnější. Znají je hlavně hosté restaurace Šatlava, protože jsou prakticky ukryté v atriu mezi domy. FOTO: V. Dejmková
A jak jste na tom s časem vy?
Zdroje informací: psychologie.cz
