„Udělat z kultury děvku politiků: to tedy bylo pověděno naplno,
a ještě se tomu říká – jakási linie, tak říkajíc páteř.“
Karel Čapek, Lidové noviny, 6. 1. 1935
Tato Čapkova slova jsou přímo nadčasová. Politik sice udává linii, podle ideologického zaměření své partaje, ale k jejímu prosazení u veřejnosti potřebuje řadu lidí. A musí to být, pokud možno, hodně známé tváře. No, a kdo obvykle bývá v národě ten nejznámější? Jsou to lidé z umělecké fronty. A nejžádanější z nich jsou ti „top.“ Ti nejznámější a nejlepší, co trochu vyčnívají nad ostatní. Tím, že tito umělci jsou velmi často před zraky národa, že to jsou známí zpěváci nebo herci, kteří ztvárňují postavy s nejrůznějšími charaktery a musí se s nimi alespoň na čas identifikovat, jsou zpravidla, více, či méně, odtržení od reálného života. A tak se stává, že někteří, z těch hodně známých, majíce za zády nějakého známého politika, si osobují právo hovořit až jménem národa. A hlavně, neustále držet tu linii pravdy, určovanou onou partají, která je platí. Někteří dokonce k tomu národu píší vzletná provolání a ve svém sebestředném zanícení si kladou na hlavu vavřínové věnce. Značkují lidi kolem sebe podle svých názorů a vyžadují, aby lidé vzali jejich příliš úzké a tendenční vnímání světa za své. Tu jejich linii pravdy, zastřešenou politiky v pozadí. Za jakýmkoli přehnaně uplatňovaným „ismem" se však ztrácí člověk. Nemám rád černobílé vnímání světa. Mezi jeho levou a pravou stranou bývá vždy pestrobarevná mozaika. My, věkem už pokročilejší, máme o tom dost zkušeností. Jak dobré, tak bohužel i ty špatné.
Nejrůznější média permanentně útočí na naše vnímání reality a snaží se nám vnutit svůj názor. Ten jediný správný. Odolat tomuto vábení je mnohdy velmi těžké. Proto by se měl člověk občas podívat i sám na sebe, nahlédnout do svého nitra. Naše, často sebestředné, podvědomí se toho zpravidla bojí. Co když se tam skrývá pravda? Pokud si ale máme ujasnit své postoje k důležitým životním otázkám, které se nás bezprostředně dotýkají, a nepodléhat vnějšímu tlaku, nic jiného nám nezbývá. A když nás někdy přepadne pesimismus, musíme si uvědomit jednu velkou pravdu. Totiž, že nic na světě netrvá věčně a že i to slunce, které je právě schované za mraky, jednou vykoukne ven a ozáří náš život.
Každá doba, jak historická, tak i ta dnešní, rodí osobnosti, které příslušnou dobu charakterizují. Osobnosti vnímané jak pozitivně, tak i negativně. Bývají to ikony své doby. A udávají nám směr správného myšlení. Pohled na takové ikony bývá vždy pochopitelně relativní. Důležité je, kam nás naše vlastní vědomí, i tlak médií, a hlavně reálné skutečnosti nasměrují.
Nemám rád podobné ikony, které po smrti většinou končí na žulových podstavcích. Mnozí lidé se jim pak přicházejí klanět, div, že kolem jejich bust netančí pohanské tance. Já ale nechci být otrokem jakékoli ideologie.
* * *
