O umění přiznat chybu
Přiznat chybu není snadné. Myslím, že pro většinu lidí. Jistě se najdou stateční jedinci, kteří se k chybám, jichž se dopustili, přiznávají bez mrknutí oka.
V této souvislosti mě vždy napadne moje babička; dej jí pánbůh nebe. Byla mistryní v zatloukání. Že se jí něco nepovedlo, by nepřiznala snad ani na mučidlech. Urputně by tvrdila, že si ten rohlík nevzala, i kdyby jí čouhal z kapsy. Mívaly jsme z toho s maminkou legraci, vždy jsme se nad ní shovívavě usmívaly. Můj někdejší přítel jednou pronesl: „Já těch chyb zas tolik nedělám“. Na to nešlo reagovat.
Domnívám se, že přiznat chybu vyžaduje do jisté míry silnou osobnost. Nebo aspoň se zdravým sebevědomím. Nejsem světice, také mi to někdy dělá problém a jistě jsem v životě několikrát chybu zatloukla, pokud to bylo možné a nehrozilo odhalení. A zde je citlivý moment. Nejspíš jste také udělali zkušenost, že přiznání chyby by bylo bývalo jednodušší a méně bolestné než následné přistižení při lži.
Zavítejme na chvíli do politiky. Kdo je vám sympatičtější - ten, kdo veřejně přizná, že se něčeho dopustil, a je dokonce ochoten nést následky, nebo ten, který zatvrzele tvrdí, že za nic nemůže a svádí vinu na druhé? Oba typy najdeme u nás i ve světě.
Nejspíš všichni víme, že člověk je tvor chybující. Římský dramatik a básník, Kartáginec Publius Terentius Afer (185 - 159 př. n. l.) řekl: „Jsem člověk - nic lidského mi, myslím, není cizí.“
Tak tenhle Terentiův citát, Věrko, moc dobře znám. Použil jsem ho již v jednom svém článku. Už ani nevím, ve kterém. Jak píšeš, tak člověk je skutečně tvor chybující. Každý těch chyb uděláme v životě fůru. Otázkou je však, jak ty své chyby vyhodnocujeme a jestli se snažíme se jich příště vyvarovat. Pokud ovšem nás na tu chybu někdo upozorní, nebo si ji sami uvědomíme.
Někdo ovšem může svou chybu vydávat za přednost. I s tím se můžeme setkávat, zejména v politice. O politice a politicích se ale raději nebudu zmiňovat. To by nebylo na tento stručný článek, ale spíš na velkou knihu.
Použila jsi citát, použiji také jeden. Britský teoretický fyzik Stephen Hawking, který před nedávným časem zemřel, napsal: „Až si příště bude někdo stěžovat, že jste udělali chybu, tak mu řekněte, že je to možná dobře. Protože bez nedokonalostí a chyb bych neexistoval ani já ani vy.“
Analýza historického vývoje společnosti dává těmto Hawkingovým slovům za pravdu. Stará dialektická poučka říká, že v řešení rozporů a chyb je zdroj vývoje. Pokud bychom tyto skutečnosti zobecnili, můžeme říci, že existenčně těžká a depresivní doba s těžko odhadnutelným vývojem byla vždy živnou půdou pro zrod velkých osobností a velkých myšlenek, přesahujících rámec své doby. A naopak, klidná doba bez velkých politických a ekonomických zvratů, bez chyb, málokdy velké myšlenky zrodila. Řešením těchto rozporů a chyb šel právě vývoj kupředu.
Ale to jsem trochu utekl od tématu. Ono je totiž velmi důležité si ujasnit, co to vlastně chyba je. Jsou obecně platné pravdy, od kterých je jakékoli odchýlení chyba. Ale jsou také naše „velké“ pravdy, které jsou skutečně jen naše, a které nemusí vůbec někdo druhý uznávat. A my si ty své pravdy střežíme a nikdy nás nenapadne je přiznávat jako svou chybu a omlouvat se za ně. Vnímání skutečnosti a naše reakce na ně jsou tak vždy pouze relativní. I ta pravda je většinou jen relativní. A z té relativity vyplývá i naše hodnocení chyb.
Přiznání chyby nemusí být vždy jen znakem silné osobnosti. Je to většinou přirozený proces. Jen člověk silně sebestředný s tím má problémy. Také jsem se v průběhu svého života dostal do situací, že jsem nechtěl svou chybu přiznat. Ale bylo to spíš v dobách mého mládí. Nyní, ve věku seniorském, mně už vůbec nic nebrání chybu přiznat, pokud nějakou udělám. A klidně se omluvím i své malé šeltii Britney, že jsem na ni musel zvýšit hlas.
Autoři: Věra Ježková a Jan Zelenka
Foto: pixabay
