Však si někoho zase najdeš, říkali mi přátelé. Začala jsem se jim vyhýbat, vzpomíná vdova Monika (67)

Mám to ve svém srdci i hlavě stejně. Možná proto jsem za 11 let nikoho dalšího nepotkala, asi na mně bylo znát, že o nový vztah nestojím.

Olgo, mlčet a nechat mluvit, plakat nebo vzpománat tu vdovu nebo vdovce. Plané řeči a zlehčování smutku jen neomluvitelně ubližuje

Vypadá to, že to byla ta pravá láska a ta nekončí smrtí a neexistuje nikdo, kdo by ji mohl nahradit.

Nesnáším plané utěšování a nikdy bych nedělala dohazovačku, zvlášť ne člověku, který žil v dlouhodobém spokojeném vztahu. Myslím, že opravdu je nejlepší dát vědět, že jsme tu pro ni - něj, až bude ona - on sama - sám chtít. Když jsem před lety onemocněla, nesnášela jsem slova (i když určitě dobře míněná) to bude dobrý.

Je třeba aby blízcí respektovali potřebu toho druhého - tedy i potřebu samoty a vlastního způsobu vyrovnávání se se ztrátou. Říkám těm, kteří mají podobný problém - "nevím, co ti mám říkat, až budeš potřebovat, nebo chtít ozvi se". Myslím si, že je důležitější, když kamarádka ví, že jsem zde, než to, co jí povídám - stejně člověk nic inteligentního nevyplodí, protože smrt je něco, co se nedá okecat...

Co je v takové situaci vhodné říkat?

Pod poslední větu se podepisuji.

Rozumím tomu, prožila jsem s manželem více než čtyři desetiletí a jeho místo je stále v mém srdci. Mám přátele, spolupracovníky i ovdovělé kamarády, s nimiž je mi dobře, ale o žádný nový vztah nestojím.