Nebyl jsem dobrý rodič. Některé lidi celý život trápí pocity viny

Tak nevím. Moji dospělí synové tvrdí, že měli bezva "kuchyňskou výchovu". Pracovala jsem do pozdních odpoledních hodin, denně vařila, studovala 2.VŠ, a tak oba naklusali za mnou právě do té kuchyně, semleli jsme "živé i mrtvé", tatínek se buď připojil nebo byl v práci. Nebyla to procházka růžovou zahradou, jeden syn byl ZTP/P lll, 2. byl přesvědčený, že při svém IQ mu stačí jenom číst knihy. Učit se na G věci, které ho nezajímaly ? Ani omylem. Takže občas lísknutí bylo na místě. Dnes? Od 22 let se pohybuje ve vyšších manažerských pozicích, studuje 3.VŠ ( STÁTNÍ !) , má super rodinu se 3 dětmi. A druhý? Nikdy nebyl v žádné specializované škole, byli jsme EXOTI, ale vystudoval 2 VŠ, pracuje na svém vysněném místě a má také skvělou rodinu se 2 dětmi. Ano, svým vnukům ve znalostech občas nesaháme po kotníky, to je prostý fakt vývoje, ale máme spoustu společných témat a máme se obyčejně rádi. I když, jak říkají :"Babička se pořád bojí."

Rodič, který za dané situace a v daných podmínkách udělal, co mohl, si jen vlastními výčitkami o své nedokonalosti ztrpčuje život. Mám obyčejné děti, jedno střední škola, jedno vyučené. Obě pracují. Obě se musely snažit, s mojí pomocí, aby měly svoje bydlení. Obě děti žijí v trvalém vztahu. S oběma vycházím. To je pro mě stěžejní. Ano, taky jsem si říkala, že jsem to či ono měla udělat líp. Víc na ně šlapat, aby neměly trojky. Víc je brát do světa. Zaplatit jim každý dostupný kroužek. Atd. Vrátit čas prostě nejde. Jsou,jaké jsou,ale moje. Mám známé, příbuzné,koukám kolem sebe. Řada lidí hodně dbá na to, aby svoje děti vynášela. Do práce nosí fotky a filmy z nákladné svatby, po mailu posílá záznamy z návštěvy dítěte, které pracuje v cizině, při setkáních vypráví o jejich úspěších. My jsme obyčejní lidé, děti si taky vybraly obyčejné partnery. A tak prostě žijeme. Samozřejmě si zdvořile poslechnu o tom, kolik syn kolegyně vydělává a kolik místností má jeho nový dům. Každý máme nějakou radost. Ona má radost z toho,já mám zase radosti jiné. Horší je, když je to o něčem jiném. Příbuzní měli mladé sousedy. On i ona se řezali, hádali, takže po návratu z hospody měli sousedi o zábavu vystaráno. Měli chlapečka, každý ho litoval. Chlapeček vyrostl, a šel ve šlépějích rodičů.Po návratu z tahu ztřískal ty dvě vypité trosky, které popijely už jen doma....jiní známí měli dceru, která se učila líp, než ta naše. Jejich pohledy skrz prsty jsem ustála poměrně dobře. Byli jsme pro ně ti horší. Jenomže, premiantka, kterou nacpali do plno kroužků, aby neměla roupy, odešla před maturitou ze školy, pořídila si dítě, a od té doby to vede od desíti k pěti. Bilance je taková, že má dvě děti s různými partnery, nemá vlastní bydlení a nikdy nikde nepracovala. Takže na nějaké srovnávání by člověk moc asi dát neměl...

Naprosto souhlasím s Hanou Ř. - geny nepřemůžete, co člověk, to originál. V řadě dětí od stejných rodičů nikdo není stejný. A vliv na člověka má spousta okolností - tvrdá výchova nemá dobré výsledky, záleží na mnoha okolnostech. Rozhodně není na škodu, když dítě ví, že je milováno, ať je jakékoliv. A už jsem tu kdysi psala, co opakují i psychologové - velmi důležitý je věk do 3 let a vazba na matku. Matka je nejdůležitější osobou v životě dítěte a ovlivní celý jeho život.

Pane Charváte, jsem daleka toho, abych rozdávala rozumy, od toho jsou jiní, kteří přesně vědí, co by měli, nebo neměli dělat ti druzí. Moji rodiče, dej jim Pán Bůh lehkou zem, by Vám řekli, kde jste udělal chybu, ale řekla bych, že by Vám to neprospělo, takže žádná "škoda". Kdo v danou chvíli ví, když něco dělá, že nedělá chybu. Neví, ale každopádně za to nese zodpovědnost, protože ať tak, či tak, co se jednou stane, nedá se odestát. Všechno souvisí se vším, kolik lidí, kteří se dali očkovat, na100% dnes ví, že neudělali chybu. Ti co na tuto chybu "dojeli", ti už nám to neřeknou. Carpe diem - Memento mori ♥♥♥

Někdy se výchova přeceňuje. Jak by bylo možné u dětí vychovávaných s láskou, aby 1 ze tří v životě neuspěl natolik, že byl za své činy ve vězení. Rodina mu byla nejprve nápomocna, ale on toho opět zneužil. Je to jako černé semínko, které si v sobě ten malý človíček už přinesl na svět. Jinak si to neumím vysvětlit.

Můžeme si myslet cokoli o svém vlivu na potomstvo, můžeme se sebetrýznit domněnkami, že kdybychom to či ono dělali jinak, tak by naše děti byly .... ? Jsou jací jsou a díky za to! :-)

Myslím, že kromě příkladu je nutné i dětem nastavit hranice,

Naprosto souhlasím s Jitkou C. , která přede mnou napsala - úplně stačí být svým dětem příkladem*. Já jsem měla život dost těžký, ale ve srovnání s mými rodiči se mi zdál přece jen víc zvládnutelný...

"Výchovy" není třeba. Úplně stačí, být svým dětem příkladem. Škoda, že až v pozdním věku jsem přišla na skutečnost, jak dobrým příkladem mi rodiče byli ♥

Zajímavé, že pocity viny mají převážně matky, otcové kteří se vykašlali na rodinu tímto pocitem netrpí.