Je tu totiž jedna výjimka – takzvané lhaní bašťounské neboli nakecávací neboli sežrávací. To jest takové, kdy někomu z čistě humorných důvodů nakecáte úplnou ptákovinu, blbost, nesmysl, a on vám to alespoň na chvíli zbaští. Za tento typ lhaní, nebo lépe řečeno za tuto Lehce Zlomyslnou Veselou Společenskou Lhací Hru (LZVSLH), bych si dovolil utrousit přímluvu. Samozřejmě při dodržení jasných herních pravidel.
Základním pravidlem je, že předmětem bašťounské lži musí být věc nezávažná, neovlivňující životní kroky příslušného žrouta, nebo snad dokonce jeho světonázor. Vím, co říkám. Když jsem byl malej, brácha mi nakecal, že do olomouckejch syrečků se dávaj odřezky z pedikúry a já málem svou milovanou poživatinu navždy zbaběle opustil. Naštěstí k téhle mé osobní tragédii nedošlo, pravda slavně zvítězila, když táta dal bráchovi lepáka s upozorněním ať tomu malýmu neblbne hlavu. Z toho vyplývá pravidlo dvě – nepoužívat jako žrouty děti. Zažil jsem ještě jeden neetickej případ, opět ve vlastní rodině: dvanáctiletá neteř měla problém, že holkám ve třídě už rostou prsa a jí furt nic, načež švagr jí nakecal, že nejlepším cvičením na to je vytírání podlah včetně drhnutí schodů. Chudinka pak dřela jak barevná.
Důležité je i pravidlo třetí: váš herní partner, tedy žrout, by neměl být svalnatej cholerik bez smyslu pro humor. Na to fakt bacha, mohlo by se stát, že pak necháte dost peněz u zubaře.
Typickým příkladem správně uskutečněné LZVSLH je třeba to, když paní domovnici, která mění na chodbě žárovku, řeknete, ať tu prasklou nevyhazuje, že víte o firmě, kde za pár kaček vyměněj vlákno. Kamarád Jindra to udělal a domovnice ho za čas zastavila s tím, že už má kýbl žárovek a potřebuje adresu té firmy. Po informaci, že je to ptákovina, se prej vůbec nezlobila, se smíchem do něj žďuchla „zase ty vaše srandičky, pane Jindřich, že jó“, a jejich kladný vztah se tím zdárně upevnil.
Vzpomínám, jak jsme před lety v naší partě hráli takzvanou Bašťounskou ligu Jaroslava Haška. Vzorem nám byly skvělé výmysly milovaného spisovatele, jako je třeba slepá blecha inženýra Khúna, žijící výhradně v jantaru, nebo velryba sírobřichá, dorůstající velikosti 15 centimetrů. Po vzoru tohoto velikána české recese jsme soutěžili, komu se podaří nakecat někomu ze známých větší pitomost. Velmistrem oboru byl Aleš, jemuž například jeho tehdejší holka uvěřila, že on už podle odstínu květů hořčice pozná, ze který se bude vyrábět plnotučná a ze který kremžská. Nebo mu sežrala tvrzení, že anglický buldok se rodí s protáhlým čenichem a až při kupírování ocasu a uší je mu taky zlomena čumáková kost. Parádní výkon podal i kamarád Tibor, když se před svým sousedem v domě vydával za etologa neboli psychologa zvířat a doporučil mu sypat rybičkám kvůli jejich duševní rovnováze krmení pokaždé v jiném rohu akvária. Mým největším osobním úspěchem zase bylo, když jsem přesvědčil jednu známou, že znám chlapa, co umí z lavóru vyrobit satelitní anténu, na krerou lze chytit devět skandinávských televizních kanálů. Ona si tenkrát dokonce kvůli tomu z chalupy přivezla starej otřískanel lavór po babičce.
Specialistou na takzvaně vědecko-pitomostní bašťounské „majstrštyky“ byl můj pracovní kolega Petr. Ten například nakecal hned několika lidem, že velké tabákové firmy tajně chovají japonské jeleny sika, krmí je výhradně tabákovými listy, a z jejich slin pak testují nutriční kvalitu tabáku. Pár lidí mu sežralo i senzační informaci, že poblíž peruánského městečka Ayaquilpo bylo objeveno největší světové ložisko čistě přírodního koksu.
Možná si teď, vážený a milý čtenáři, řekneš, že výše popsané bašťounské neboli nakecávací neboli sežrávací lhaní, tedy LZVSLH, jest pouhým hříšným děláním volů z lidí. Jménem nás nakecávačů i žroutů (ano, taky jsem tu a tam dokázal zbaštit slušnou ptákovinu) si dovoluju nesouhlasit. Neboť když motivem i cílem jednání je to, že nakonec se všichni všemu pořádně zachechtají, nemůže se přece jednat o hřích. A kdo sám sebe umí brát se srandou, není přece volem!