Obě děti si to už od rána uvědomují. Zodpovědně si připravují všechny věci, které bude potřeba zabalit. Pro jejich nové výtvory z lega spolecně vyrábíme speciální papírové krabičky, aby se daly převézt v neporušeném stavu. Rovněž kresby a pracovní listy do soutěže si vezmou domů, stejně jako malované kamínky pro maminku. Adélka se domů těší, přeci jen jí trochu chybí maminka, tatínek “vousáček” a kocourci Sluníčko a Měsíček. Ale Jakub je posmutnělý. Prý se mu bude stýskat. Snažím se mu naznačit, co ho doma čeká zajímavého, abych odvedla jeho pozornost jinam.
Dopoledne naposledy navštívíme dvě dětská hřiště v blízkém okolí, která si děti oblíbily. V posledních letech v Hradci vznikla řada zajímavých dětských hřišť na dobrých místech. Každé je trochu jiné, ale všechny vybízejí děti k aktivnímu pohybu zajímavou formou. To v době, kdy já jsem měla malé děti, v Hradci nebylo. Tehdy se standardní hřiště skládalo z pískoviště, kovových průlezek, houpačky a občas i rozbitého kolotoče. A to bylo všechno.
K obědu máme krůtí řízek s bramborovou kaší, na rozloučenou opět jedno z jídel, které děti milují. Ale ty dnes výjimečně jedí mlčky. Oběd korunujeme výbornou zmrzkou ze stánku v naší ulici. Pak se vydáváme společně na nádraží, protože maminka si přijede pro děti jen na otočku. Když přijíždí její vlak, děti čekají s námi netrpělivě na nástupišti. Jakmile ji rozpoznají v davu, běží k ní. Maminka je prostě maminka! Přeběhneme z jednoho nástupiště na druhé, děti s maminkou nasedají do vlaku, který je odveze domů. Čekáme s mužem na peróně u okénka vlaku, dokud se nedá do pohybu. Obě děti mávají, Adélka vesele z bezpečné maminčiny náruče, Jakub stojí u okénka s pláčem na krajíčku. Dle dodatečného sdělení maminky se mu po tváři koulely slzy celou cestu do Prahy.
Vnoučata odjela a nám se najednou nechce zpět do prázdného bytu. Dáme si kávu a sedíme na zahrádce u jedné z oblíbených kaváren. A s úlevou hodnotíme uplynulý týden. Já se cítím pořádně unavená, ale spokojená. Můj muž se dokonce až tak odvázal, že mi vysekl poklonu (často to nedělá). Že prý obdivuje, jak jsem dokázala všechno zorganizovat a připravit vnoučatům zajímavé zážitky. On prý také trávil v dětství prázdniny u babičky, ale nikdo si ho moc nevšímal. Najíst dostal, ale nikdo se už nestaral, co bude dělat. Nudil se prý na dvorku nebo na občasných procházkach. Já jsem si uchovala jiné obrázky z dětství, které jsem také trávila u babičky. Babička se věnovala převážně práci v domácnosti a mě a sestru zapojovala do činností v kuchyni či posílala na jednoduché nákupy. Denně nás čekala ranní cesta do mlékárny pro čerstvé mléko a pečivo, po obědě utírání nádobí a třeba i kropení bílého prádla rozloženého za domem na trávníku. S dědečkem jsme zase chodívali do lesa na houby, na výlety po Krkonoších nebo do blízkého okolí, na koupaliště nebo třeba jen na trávu králíkům. A hlavně jsme všichni celé večery četli knížky, které dědeček každý týden nosil z knihovny. Televize tehdy prostě nebyla. Na své prázdniny u babičky vzpomínám ráda dodnes. A třeba nějaké zajímavé střípky nedávných zážitků uvíznou i v mysli našich vnoučat.
