Po smrti manželky se mi převrátil život naruby. K veršování je nutná inspirace, já jsem teď v tvůrčím útlumu, říká básník a textař Zdeněk Horenský
Zdeněk Horenský napsal stovky básní a písňových textů. FOTO: Poskytnutnuto Z. Horenským

Po smrti manželky se mi převrátil život naruby. K veršování je nutná inspirace, já jsem teď v tvůrčím útlumu, říká básník a textař Zdeněk Horenský

22. 7. 2021

V osmi letech napsal svou první říkanku na toaletní papír. Satirické básně a písňové texty pak psal jako vzdor proti komunistickému režimu. Teď už má na svém kontě stovky básní a také dvě vydané knihy. Po smrti manželky však osmašedesátiletý Zdeněk Horenský hledá novou inspiraci...

Kdy jste vlastně začal veršovat a co bylo vaší prvotní inspirací?
Je to až komické, ale můj první literární pokus byl učiněn, jak jsem se později dověděl, tužkou na listech skládaného toaletního papíru asi v osmi letech. „Moje milá kde jsi byla, dýchni na mě, ty jsi pila. Byla jsem já v hospodě, pila jsem tam whisky, pak jsem byla v lese, sbírala jsem třísky.“ Kde se to ve mně vzalo, nevím. Hodně jsem četl. V osmdesátých letech minulého století jsem se zúčastnil několika literárních soutěží, úspěchy jsem sklízel většinou kupodivu za satirickou poezii. Zřejmě to bylo i tím, že v porotách seděli lidé z uměleckých kruhů, kteří tehdejšímu režimu, stejně jako já, nebyli příliš nakloněni. Velmi přínosným byl pro mě také několika denní seminář při Halasově Kunštátu za účasti známých brněnských básníků a spisovatelů v Lysicích na zámku. Postupem času mi básně byly vydány v časopise Bulharsko, který vydávalo Bulharské kulturní středisko v Praze, k moři do Bulharska jsem často jezdil a pobyty mě vždy inspirovaly k nějaké tvorbě, něco málo vyšlo i v časopisu Dikobraz a v Jihomoravském železničáři. Zvláštní cenu, právě za satirickou poezii, jsem ještě v minulém režimu nečekaně obdržel v Ústředním kulturním domě železničářů v Praze.

Psal jste také písňové texty. Pro jaké kapely to bylo?
Svůj první protestsong jsem složil 21. srpna 1968 ovlivněn okupací vojsk Varšavské smlouvy. Texty k zahraničním písním jsem začal psát v roce 1969 pro naši beatovou skupinu Frees, která se později přetvořila ve skupinu Free Five, se kterou jsem již nehrál, ale nadále spolupracoval jako textař. V době nastupující normalizace začínalo po přechodném uvolnění platit i v kultuře hodně zákazů a hudební soubory musely v převážné části repertoáru převzaté zahraniční písně zpívat s českými texty. Anglicky jen malou část, což bylo nutno doložit především při povinných přehrávkách a někdy dokonce kontrolováno při vystoupeních. Také na vojně jsem uplatnil několik textů, když se nám podařilo založit skupinu Vamus. Některé z našich písní se hrály i v ostravském rozhlase, jako předskupina jsme s nimi vystupovali na předvánočním koncertu Věry Špinarové v Ostravě v roce 1975. Ke konci devadesátých let jsem krátce spolupracoval se zpěvačkou Leonou Černou, která zpívala s bývalou skupinou Michala Tučného Tučňáci.

Hrál jste i vy sám v nějakých kapelách, na jaký nástroj?
To už je hudba dávné minulosti. Aktivně jsem hrál ve třech hudebních skupinách na doprovodnou kytaru, na kterou jsem se jako samouk naučil hrát asi ve třinácti letech. Ještě před ukončením ZDŠ jsme s kamarády ve škole vytvořili skupinu s názvem Junior Hop, se kterou jsme vystupovali při „Večerech poezie“ a při různých výročích v kulturním domě i v dílnách továrny na nábytek v Koryčanech. Tři z nás po ukončení základní školy pak s dalšími jsme pokračovali ve skupině Frees a na vojně jsem hrál v hudební skupině Vamus. V těch prvních dvou jsme se pokoušeli hrát big beat ovlivněni známými našimi i zahraničními skupinami šedesátých let. Na vojně nám trochu přistřihli křídla, museli jsme při všech vystoupeních hrát minimálně jednu angažovanou píseň, ale i tak jsme získali několik trofejí na soutěžích ASUT.

Jste jedním z prvních aktivních čtenářů na portále i60, na který jste vložil během posledních deseti let už několik set básní. Máte přehled, kolik jich vlastně bylo?
Abych pravdu řekl, teď už přesně nevím kolik jich bylo. Nejdříve jsem si je archivoval podle názvů a také vytiskl, mám je dokonce ve třech provedeních s logem i60 svázané. Postupem času jsem pokračoval jen v zaznamenávání názvů, abych se orientoval, co jsem již čtenářům nabídl. V současné době v návalu nepředvídaných událostí už ztrácím přehled. Více jak tři stovky jich bylo. Všechny se nedají nazvat básněmi v pravém slova smyslu, některé jsou stručnými veršovanými příběhy a postřehy dnů všedních i svátečních.

Své básně jste vydal i knižně v rámci projektu Literáti na trati. V kolika knihách máte své básničky?
První kniha zcela ojedinělého projektu Literáti na trati byla vydána v roce 2014. Tenkrát mě kolega v práci upozornil na kratičký inzerát v železničářském tisku, že někdo hledá tvořící autory z řad železničářů. Na inzerát jsem zareagoval a navázal kontakt se stvořitelem Literátů, panem Františkem Tylšarem. V první knize jsem publikoval tři povídky. Básně potom rok co rok až v dalších sedmi knihách, dohromady jich vyšlo již osm. V první knize se nás sešla necelá dvacítka autorů, v dalších potom počet narůstal až do té míry, že přesahuje stovku. V posledních několika letech vychází vždy knihy dvě, jedna s prózou a druhá s poezií. V letošním roce se v knihách sešlo 65 autorů poezie a 74 autorů prózy. Všechny naše knihy byly vydány v nakladatelství Epika, ve kterém mi v roce 2017 vyšla také moje první kniha „S duchem doby aneb Životem vstříc optimismu“. V roce 2019 mi v nakladatelství Nová Forma vydali druhou knihu „Do prasátka, do obálky, mezi flašky do baru“. Výběr z nich s doplněním jsem uplatnil i ve třech e-knihách na „e-knihyjedou.cz“.

Literáti na trati jsou lidé nějakým způsobem spjatí s železnicí. Vy jste také pracoval u Českých drah? Jaká je vaše profese?
Na železnici jsem se dostal náhodou a neplánovaně po ukončení železniční průmyslovky v Břeclavi, na které jsem dostudoval střední školu a odmaturoval poté, co jsem byl nucen opustit průmyslovku elektrotechnickou v Brně. Se štěstím jsem se již v normalizačním roce 1970 na železniční školu dostal. Ředitel, jenž mě tenkrát ještě přijal, byl půl roku nato vyhozen z místa. Po maturitě jsem začal pracovat u ČSD jako signalista, po praktických zkouškách potom asi patnáct let ve funkci výpravčího. Měl jsem vlastně další štěstí, že jsem se po narukování na vojnu dostal k železničnímu vojsku a místo hraní na vojáky jsem celou vojenskou základní službu odpracoval ve střídavých směnách jako výpravčí v zeleném na trati Ostrava Poruba – Opava východ. Od roku 1987 jsem potom pracoval v různých kontrolních funkcích v osobní přepravě na ředitelství nejdříve ČSD, později ČD. Na železnici jsem byl zaměstnán čtyřicet let.

Co ještě rád děláte, kromě psaní, jaké máte koníčky?
Až do úrazu ruky před třemi lety jsem si rád zahrál na kytaru jen tak pro sebe nebo s kamarády a také známými při různých příležitostech. Rád cestuji, každoročně jsme se ženou i několikrát vyjeli do Rakouska a dále do Maďarska, kde mám své oblíbené termální lázně. Dříve jsem jezdil jako vedoucí zájezdů s brněnským klubem železničářů, kdy se nám při krátkodobých i pobytových zájezdech k moři s vlastními lehátkovými vozy podařilo projezdit téměř celou Evropu.

Před několika měsíci jste ovdověl. Jak se vám od té doby změnil život?
Život se mi převrátil zcela naruby. Nikdy nezapomenu na tu hroznou větu, kterou mi řekla lékařka z nemocnice do telefonu: „Vaše manželka se již domů nevrátí.“ Po třiačtyřiceti letech společného života… Bylo to pro mě něco nepředstavitelného, žena marodila celkem krátkou dobu, a i když bylo jasné, že jde o vážnou nemoc, s něčím takovým člověk nepočítá. Bohužel to vzalo velmi rychlý průběh a já byl postaven před tuto skutečnost. 

Svůj další život měním zcela radikálně. Brzy se přestěhuji do bytu ve zcela novém pěkném bytovém komplexu Anvete senior v Holubicích se vším komfortem, bezbariérovostí a výtahy. Spolu s kamarádem, který žije v Čechách také sám, jsme si tam pronajali každý jeden byt. Mimochodem k dispozici byly dva poslední 2+kk volné, tak jsme se rozhodli doslova z minuty na minutu.

Co to pro chlapa znamená být vdovcem – učíte se činnosti, které jste nedělal, například vařit, prát apod.?
Co to obnáší, jsem zjistil již záhy. Ne že bych nedokázal něco jednoduchého uvařit, ale pro jednoho? Nechal jsem si přes týden dovážet obědy, tyto služby jsou již rozšířené a dostupné. Soboty a neděle zvládám, případně přijede dcera a vnučky. Uklízení bytu není až tak velký problém, no a praní? Naštěstí mně kdysi žena na pračce nastavila jeden program, abych ji později jen zapnul. Tak ten jediný prostě běžně používám. Při všem v domácnosti mi pomáhá také hodně dcera, která nebydlí zase až tak daleko.

Máte ještě chuť do veršování, anebo už vám chybí „básnická míza“ a motivace?
Do veršování v současné době ani moc chuť nemám, respektive nedá se říct, že bych úplně neměl, ale nějak se nedostavují nápady a inspirace. V posledním čase jsem sice něco vytvořil, dokonce na i60 i publikoval, ale jen něco málo. Mám již nějaký čas rozpracovanou jednu novelu, tak se jejímu dokončení ve volném čase věnuji. V Koryčanech dělám kronikáře a jsem členem redakční rady Zpravodaje, to také zabírá nějaký čas a v nejbližší době přibudou starosti a povinnosti spojené se stěhováním. 

Co vám v poslední době udělalo radost?
Může mít člověk v takové situaci vůbec nějakou radost? Ale trvale mi dělá radost má rodina, především dvě ještě malé vnučky, a všichni mí přátelé, kamarádi a známí, se kterými se mohu  setkávat a mít pocit, že jsem na tom světě přece jen nezůstal sám.

 

čtenáři i60.cz rozhovor
Autor: Jan Raška
Hodnocení:
(5.1 b. / 25 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Svatava Páleníková
Jsem tu už hodně dlouho a verše pana Horenského sleduji. A i já se dovedu vcítit do jeho současných pocitů. Jak jsem již tu v některém z komentářů poznamenala, trvalo mi léta, než jsem se s odchodem manžela smířila. Nikdy mi nepřestane chybět, ale to je život. Je třeba dívat se dopředu a hledat radosti v maličkostech. Pane Horenský, držte se, ať se vám v novém působišti líbí.
Daniela Řeřichová
Děkuji za upřímný rozhovor a přeji panu Z. Horenskému do nové životní etapy vše dobré. Má se za čím ohlédnout, stojí při něm rodina i přátelé, je připraven čelit novým výzvám. Dokážu se vcítit do jeho situace, kdy člověk ztratí životního partnera. Kdo nezažil, těžko porozumí.
Oldřich Čepelka
Za tím vším zaznívá jeden z mnoha silných, působivých životních příběhů. Žádné totální výsluní, odkud si pamatujeme mistry sportu, ba i slavné vědce a silné politiky, ale život, o němž bychom chtěli vědět víc, protože už teď k němu cítíme hluboký respekt. Jdu si najít aspoň kus vaší poezie a doufám, že najdu. oldrich.cepelka@tima-liberec.cz

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 45. týden

Co se děje na podzim v přírodě? Tak právě o tom je vědomostní kvíz tohoto týdne. Kolik tentokrát získáte bodů?