Nemůžu si to dovolit, nemám peníze. Materiální deprivaci pociťuje mnoho starších žen

:-) :-) Výtečně, paní Ová, blahoslavení chudí duchem, neboť oni volové slouti budou, ale maskovací tanečky a kecy jsou ve vašem podání jen temnou rozsochou nedopovězeností. Jak říká dnešní mládež: "Vo co go?" :-) :-)

A to bylo keců, jak důchodci nic nepotřebují, když se posílalo 5000,- a najednou zase, jací jsou chudáci. Myslím, že důchodci jsou víc chudí, než bohatí (někteří i duchem), a ty kecy kolem rouškovného - to byly jen takové maskovací tanečky.

Mám známé, kteří neměli ve zvyku účastnit se každé kulturní záležitosti, která v okolí byla a zrovna tak se obejdou bez častých návštěv restaurací. Takže s přechodem do důchodového věku se jejich životní úroveň nijak nesnížila. Prostě žijí tak, jako dřív. Že budeme mít všichni v penzi mít méně peněz, přece víme. Každopádně ten, kdo rád cestuje, by měl počítat s tím, že asi nebude na letecký all inclusive. I u známých na chalupě s občasnými cyklovýlety a posezením u ohně může být přece hezky. Já tak nějak nechápu ty všeobecné stesky lidí. Žijeme přece život, jaký jsme si sami připravili, sami jsme ovlivnili, kde budeme pracovat, koho si vezmeme, kde budeme bydlet. Je to naše cesta, byla to naše volba. Jedna má známá mi téměř vyčítá, že já mám děti, mně se to mluví, kdežto ona je chudák. Další známá mi přehodila výtku, že ona ke kadeřnici nechodí, že nechápe, proč ji občas navštívím. Další známá po mně chce, abych jí dělala společnost na dovolené, protože nemá s kým jet. Mně je dobře v létě na zahradě, na chalupě, k moři jedu po domluvě s mladými, za to, že někdo s těmi svými nevyjde, nemůžu, že někdo odešel o tři roky dřív na odpočinek, zatímco já jsem v práci, taky ne. Někdy snad aby člověk, který je spokojen, že žije, jak žije, měl potřebu a povinnost se omlouvat druhým za to, že jsou s něčím ve svém životě nespokojení? Kdo mi co dá, kdo za mě co udělá? Každý máme odpovědnost sám za sebe. A pokud najdu v důchodu na pár hodin brigádu, je to zase čistě moje věc. Ani důchodce nikdo nebude platit za lelkování, ne?

Samozřejmě je to velký rozdíl, pobírat plat a nebo důchod. Vím o čem mluvím, jsem vdova bez vdovského důchodu. Na zadní kolečka jsem pamatovala celý život, jak by ne, když jsme od rodičů nemohli nic získat. Proto mi netrápí finance, vím, že ve své situaci si nemohu dovolit to, co jiní. To jsem ale nemohla ani dříve.

Naprosto souhlasím a nechápu proč by mladí měli mít větší nárok být zaměstnaní než ti starší.

Rozhodně má samotná žena v penzi větší problém s financemi. Nebudeme si nalhávat, že bydlení,služby,energie i jídlo jsou bagatelní záležitostí. Také žiju sama, znám to. Ale já jsem si za běžného pracovního života pořídila byt, tak teď alespoň nemusím čelit nekontrolovanému zvyšování nájmu. A, i když jsem v penzi 5 let, stále ještě pracuji. A kecy, že bereme mladým práci, naprosto ignoruji. Jsem účetní a mladí to dělat nechtějí. Můj šéf se naopak děsí až mu řeknu, že už budu končit.

Je velký finanční rozdíl mezi životem ve velkém, městě a venkovem. Kdo byl zvyklý na přebohatý kulturní život, tak na to penze již nemůže stačit. V důchodu jsem zvyklá se uskrovnit a upředňostňuji zejména to, co mě nejvíce baví. Výlety do přírody, dovolená v Čechách, dobrá knížka z knihovny . ˇˇSperky a drahé šaty a boty , na to jsem nebyla zatížená ani v mládí. Věřím, že vdovy v drahém městě, to lehké nemají.

Paní Halátová můj otec chodil do laboratoře ještě v 75 letech v 80letech lezl po střeše a spravoval tašky. Ale obecně myslím, že důchodci nemusí podávat nějaké extrémní výkony je spousta příležitostí jak pracovat jen pár hodin denně a přivýdělek se hodí na cestování apod. stejně jako na udržení fyzické a psychické kondice.

Ano to mohu potvrdit ! Znám hodně vdov , které po smrti manželů jsou na pokraji bídy , protože jejich důchod na nějaké žití vůbec nestačí ! Ženám by se mélo přidat na důchodech aby žili na úrovni ne aby živořily !

Na výši svého starobního důchodu si přece každý ve svém profesním životě vydělal sám. Znám ženu, která nikdy nedělala ani fyzicky náročnou ani psychicky náročnou práci - rozmnožovala technické výkresy, pak pracovala jako telefonistky, později jako kvalitářka ve výrobě bižuterie. Nikdy neměla vysoký příjem. Finančně byla závislá na manželovi. V jejích 75 letech její manžel zemřel. Ano, teď si nemůže dovolit tolik, jako z plného manželova důchodu. A každým slovem naříká. To bude asi ten "zvyk na určitou úroveň", o které píše paní D. Řeřichová. Co se týká toho, pracovat, když je člověku 70-80? Takových lidí znám velice málo. Jsou to herci, právníci, lékaři. Pochybuji, že někdo vezme do zaměstnání 75 letého zedníka nebo soustružníka na NC strojích. Ta paní Skopalová bude asi mladší důchodce. Jestliže si někdo ztěžuje, že má " malý důchod", který činí 12 tisíc korun, měl by se pozeptat mezi mladými ženami např. v prodejnách potravin na menším městě, kolik si měsíčně vydělají. Z minimální mzdy 12 tisíc čistého někdy ani nedosáhnou. Vždy jsem musela hospodařit jen s tím, co jsem měla. A tak to je i dnes. Mým snem je zájezd na Nový Zéland. Snem mého vnuka je, abych s ním jela do New Yorku, podívat se na Sochu svobody. Obávám se, že takové radosti si budeme muset odpustit. Ale kvůli tomu přece netrpím hmotnou nouzí.