Nemůžu si to dovolit, nemám peníze. Materiální deprivaci pociťuje mnoho starších žen

Zcela souhlasím s obsahem článku.A to se něm ještě nepíše o tom,jak nám s úsporami v seniorském věku ,,zacvičí " výdaje za dentální služby.Celý život jsem hradila zdravotní pojištění,nikdy jsem neměla žádnou závažnou operaci ani nemoc,ale když jsem potřebovala opravit zuby,tak mě to celkem stálo skoro 100.000kč. Kdybych nezdědila se svými 3 sourozenci dům po rodičích,který jsme prodali,tak bych na ty zuby neměla.

Když to tak čtu, vychází mi, že většinou pracují ti, kteří mají fyzicky nenáročné zaměstnání, duševní práce tříbí mysl, fyzická huntuje tělo :-) Ale ne vždy. Já jsem začal dělat fyzicky pět let před důchodem a zjistil jsem, že mi to velmi svědčí. Vydržel jsem zhruba deset, jedenáct let v důchodu, jako montér Elektro. Je pravda, že jsem měl lepší " práci, ale myslím, že jsem na tom fyzicky poměrně dobře i teď. Tim chci, že každý jsme jiný, proto těžko soudit a paušalizovat. Howgh.

Paní Fialová já nikoho pracovat nenutím, napsala jsem svůj názor, protože já svou práci nepovažuji za břemeno ale za naplnění života a za způsob jak i ve stáří zůstat tělesně i duševně fit.

Souhlasím s Janou Šenbergerovou - na co nemám, to nepotřebuji. V restauracích jsem se nestravovala nikdy, společenský život mám ve sboru naší církve a tam se i najde možnost někomu pomoci, takže si nepřipadám na světě přebytečná. Konec konců na pomáhání lidem ani nepotřebuji církev, tuhle jsme vyrazily s kamarádkou a její nákupní taškou na obstarání zásob, pak jsme u ní poseděly, takže jsem to měla i se společenským životem. Je pravda, že ve velkém městě je člověk víc anonymní, ale finance jsem vždy nějak zvládla. Horší je to se zdravotními problémy. Ty dokážou unavit a brát chuť do života.

Pracovat v duchodu ani nahodou a to nemame s manzelem ani prumerne duchody, ale nam to staci, asi je to vysledek meho hospodareni s penezi, odesla jsem do duchodu tri roky predem, uz jsem nemela silu vracet se domu z prace jen na vyspani. Cely zivot jsme zasvetili stavbe domu a vychove deti, dum je dnes prodany uz bychom udrzbu nezvladli, koupili jsme si maly byt, zbytek penez mame odlozene na horsi casy.

:-) :-) Navozené téma je poněkud zavádějící, protože deprivací se rozumí též nevědomé strádání v širokém spektru vhodných a přirozených potřeb člověka, vědomé strádání s přídechem beznaděje je základem frustrace, proti které je obranou kvalitní psychosociální výbava osobnosti; ušlechtilí lidé strádají s noblesou... :-) :-)

Šla jsem dobrovolně do důchodu o dva roky dřív. Něco jsem měla našetřeno na stará kolena. Bydlím v malém bytě, který mám v osobním vlastnictví. Důchod mám necelých 12 tisíc. Na to, co si chci dopřát, peníze mám. Pracovat nehodlám a je mi jedno, že s tím paní Škopánová nesouhlasí.

Vždycky jsme si mohli dovolit jen to, na co jsme měli. Na co jsme neměli, to jsme nepotřebovali. Není divu, že to každý máme nastavené jinak, když jsme různí a žili jsme různě. Čím jsem starší, tím víc si uvědomuji, jak málo mi stačí k životu. I s málem je možné být šťastný a spokojený.

Jsem čtyři roky v důchodu, pracovala jsem jeden rok navíc, ale bohužel jsem díky nemoci musela skončit. Občas zajdu na "brigádu", to když mé nástupkyni třeba onemocní dítě, ale je to jen několik dnů do roka. S mizerným důchodem jakž takž vyjdu, na žádné vyskakování to není, ale člověk si musí určit priority, za které ty peníze utratí. Proto mne docela iritují stížnosti mého bývalého šéfa - z čeho budu žít, když nám nepřidají na důchodech... Starý mládenec s domem po rodičích a důchodem kolem 25 000. Tak s tím by asi většina lidí umřela hlady, že?

Dříve byla sleva vstupenky na kulturu pro seniory kterým je více než 60 let, potom 65 let a letos je někde sleva pro seniory kterým je více než 70 let.