"Veselé" historky chovatelské aneb střípky z našeho dvorku

Opravdu mám velkou radost, že jsem v některých z vás probudila vzpomínky a že mi sem píšete své zážitky. Tak to bylo myšleno. Jste skvělé.

Na zachráněného králíka, o kterém napsala Zuzka, si také občas při vyprávění o zvířatech vzpomenu, kromě něho i další ušáček nám zůstal v paměti. Jednoho dne se u nás objevil na dvoře jako kořist našeho zrzavého kocoura. Ten mu naštěstí nijak neublížil a králík byl provizorně umístěn do kamennné nádrže, která kdysi sloužila v "konírně" na vodu. Jednou přišla sousedka s velkým psem a ten v nestřežené chvíli králíka vyčenichal a vytáhl ven. Bohužel už záchrana nebyla možná.

Já jsem si užila zvířata na dvorku jako malá, když jsem do 6 let bydlela u babičky, která byla vdova, byla švadlena a přivydělávala si, že chodila k lidem a něco jim tam zašila nebo ušila. Takto jezdívala několikrát do roka k řezníkovi do Dobřichovic, který měl ještě zemědělské hospodářství (do r. 1950). Zatímco babička šila, já měla volno na dvorku, tak jsem zvídavě pozorovala všechna zvířata - psi, kočky, slepice, kachny, husy, kozy, krávy, prasata. Neodvážila jsem se jich dotýkat, ale bylo to pro malou holku zajímavé. Někdy byla babička pozvaná na zabíjačku, tak jsem měly i takové pochoutky.

My jsme na chovatelství, s výjimkou 2 pejsků, zkrátka neměli. Ale jak se říká, odříkaného chleba největší krajíc. Manžel z drůbeže jedl pouze husu. Tak jsme několikrát odchovali 2-3 husičky. Samozřejmě jsme je pojmenovali a zabít je pak musel zeťák. Měl je tak vymazlené, že dokud se nevrátil z práce, vůbec se nepásly. Králíky nejedl vůbec, ale dědeček se postaral, dovezl nám ramlici. Jednou šel muž na trávu někam jinam a dostali všichni myxomatózu. Musel je tehdy pobít sám, miláček můj měkkosrdcatý, zelený jak sedma chodil týden. Další králíci k nám přihopkali na dvůr sami. Později jsme se dozvěděli, že je vypustil vedoucí z vedlejší chaty Lesů Teplice - nimrod - aby měl co střílet. Byli jsme takticky zticha. Měli jsme i slepice, postavil jim kurník a přenosný výběh. Sousedům však naše slípky smrděly, takže jednoho dne měla celá naše velká rodina slepičí polévku a slepici na smetaně. Jen na to prasátko už nedošlo, ale to jsme zkrátka nepřišli, mívali jsme přátele s hospodářstvím a výslužku několikrát do roka. Knížečku Mám ráda hajného jsem kdysi také četla, hodně mi to připomínalo B. McDonaldovou Vejce a já.

Pro nás městské lidi z paneláku je povídání o zvířatech na dvorku vítané zpestření a pomyslné odpoutání se od holubů, much, pavouků a vrabčáků.

Vyrostla jsem na vsi, takže dvůr plný různé havěti znám. Mívali jsme kromě jiného i husy. Když malá žlutá housátka dorostla do puberty s bílým peřím, vodila je husí máma na rybník uprostřed vsi. (Před tím se jen tak cachatala ve staré vaně). Jednou mě mamka pro ty husy poslala, abych je dohnala domů. Bylo mi asi osm nebo devět let. Jenže na tom rybníku byly husy snad z celé vsi! Jak jsem měla poznat ty naše? Tak jsem se vrátila bez nich. Ještě dlouho se mi všichni smáli, že nepoznám naše husy. Oplakala jsem to. A husy se naučily chodit domů samy, naštěstí.

Elen, to je jak povídka, obdivuji tvojí trpělivost znovu a znovu hospodařit. Ani mně to není cizí, vyrůstala jsem na vesnici, měli jsme prase, slepice a králíky, takže vím, zač je toho loket. :-) *********

Na chovatelské zážitky jsem neměla štěstí. Králíky, kachny, slepice, housátka, prasátko, kůzlátko a kočku si pamatuji jen mlhavě z předškolního věku díky prarodičům. Lidi, co mají doma jakákoli zvířata, obdivuji. Protože ti nemají nikdy oddych. Zvíře potřebuje nakrmit. Nelze si říct, dneska si zajedu ke kamarádům a prespim tam, nelze si říct, zítra vstanu na poslední chvíli, nelze si říct, mám chřipku, tři dny z postele nevylezu. Když vidím z okna paneláku pozdě večer lidi venčící hafany když na chalupě vidím sousedy, brzy ráno připravující praseti do koryta nějaký ten mišmaš, říkám si, tohle by se mi nechtělo. Není to snad lenost, jak v bytě, tak při chalupařeni včetně zahrady jsem si svoje vždy odpracovala. Když chci maso, a to je zřídka, tak si ho koupím a bez všudypřítomných chlupů a štěkotu jsem se celý život obešla. Nemám ke zvířatům vztah, prostě je k životu nepotřebuju. Vytížená prací, dříve rodinou, dnes koníčky, nevím, kde bych tu časovou rezervu a energii vzala. Někdo se těmi tvory, jak se říká, němou tváří, rád zabývá, nic proti tomu. Zážitky se zvířaty jsou ale vděčným tématem hovoru. A tak mi nedá nevzpomenout na vyprávění příbuzného o jeho kočce a na zážitky nadřízené s kohoutem z příbuzenstva. Všichni zúčastnění včetně samotných vypravěčů se doslova svíjeli smíchy. Z literatury, kdo se chce zasmát, můžu doporučit knížku sice útlou, ale velice zábavnou a na humor obsažnou. Milena Kozderová - Mám ráda hajného. Při čtení o manželce, které muž domů v nadšení z toho, že budou hospodařit, domů tahal různou domácí havěť s níž si absolutně nevěděla rady, mi jakékoli vlastní starosti připadaly malicherné. A nasmála jsem se. Autorka má úžasné schopnosti ty situace popsat tak, jakoby člověk u nich byl. Věřím, že každá druhá z nás, které by manžel bez předchozí domluvy domů přitáhl krávu, psa jako těle, berana a ovce, kozy, husu na chov, takže vlastně musela být v domácnosti v pohraničí, kde se v baráku sama bála a jejich dítě muselo chodit do školy pěšky neobydlenou trasou, by se dávno spalovala a vzdala to. A ze stodoly plne vyřazených zemědělských strojů bychom taky jistě nebyly odvázané. Už jen samotný popis stěhování stal zato. Takže přeji zábavné čtení těm, kdo se chtějí zasmát.

Eleno :-) Připomněla jsi mi některé historky z mého života se zvířaty .-) Možná je také zkusím zachytit písmenky :-)

Eleno, takové vyprávění bych mohla číst do nekonečna. Dobrý počin... Také uvedu nějaký.. Koupila jsem pět kuřic a dala je na dvoreček, kde se probíhal mezi jinou havětí štěně leonbergera. Všechna zvířátka znal, neublížil.. Přijdu po pár hodinách, kuřice nikde. Byly zalezlé pod přepravkou, peříčka na krku olízaná / holokrčky/, ale živé. Jen si s nimi asi " hrál", nebo si je chtěl svým způsobem označit.. Krky jim obrostly, nikdy si jich už nevšiml, zkrátka je vzal na vědomí..